1

Druhý den měl Valtr štěstí, stihl mě doma na poslední chvíli. Už s nasazenými botami a klíči v rukou jsem zvedla telefon. Valtrův hlas byl ze včerejšího pití posazený nejmíň o oktávu a půl níž. A tak poslouchám ten hluboký proslov Valtrova dvojníka, zní to trochu, jako by mi volal Darth Vader, Lukův otec, a tentokrát mi nenabízí paedicatio, ale pizzu. Souhlasila jsem, samozřejmě že ano.

Nebyl by to Valtík, aby neměl všechno pohlídané. Stůl zamluvil nejspíš hned, jak jsem položila telefon. Když jsem se nahlásila ve dvanáct u vstupu, číšník mě zavedl přes prázdný sál do sklepa a na schodech stihl ještě jakoby náhodou prohodit, jaké mám štěstí, můj muž vybral ten nejžádanější stůl. Dvě možnosti. Za a: tohle říká každému/každé. Za b: připravil mu to Valtr.

Když už je řeč o vlkovi: vlk vypadal, že se pořádně nevyspal. Měl pytle pod očima a pil minerálku. Chvíli jsme se bavili o ničem, ale jednou to přijít muselo.

“Mě tak bolí hlava,” řekl Valtík.

“Hmm. Potřetí to už asi úlet není, viď?”

Popravdě bych byla radši, kdybychom si tyhle dvě repliky otočili. Valtr rozhodně ne. Ani mi neodpověděl. Zahleděl se do jídelního lístku.

“Užs tu někdy byla?” zeptal se.

“Ne, ale pizzy znám.”

“Tohleto je jiná pizzerie. Zakládali ji praví Italové. Objednej si, budeš koukat.”

A měl zase pravdu. Valtík ji má vždycky. Po objednávce se tak půl metru od nás vyloupl mladík a přímo před našima očima začal připravovat těsto. Na vlastní oči jsme mohli vidět, jak nám dělají naši pizzu! A nebylo to jen nějaké nudné hnětení, to rozhodně ne. Do těsta bušil, natahoval ho, vyhazoval do vzduchu, pohrával si s ním, jako by to byl plyšák, panenka, létající talíř. Valtr v jedné chvíli vytáhl foťák a poprosil mě, abych mu s tím pizzovým géniem udělala pár snímků. Mladík se usmívá, Valtík se usmívá, jen já nabroušeně cvakám a myslím přitom na tohle: a proč si těch pár snímků neuděláme s pizzovým géniem společně?

Přímo v prostoru restaurace pizzy nejen připravovali, oni je tam i pekli! Pizzový génius dodělal těsto, osázel ho zeleninkou a zasunul do opravdové pece na dřevo. Dřevo se přikládalo pod pecí. Chvíli jsem čekala, co bude dál, než mi došlo, že tahle část představení není zas tak turisticky atraktivní.

“Já vim, že je to vážný,” řekl Valtr, “ale pochop mě, jak já to mám těžký.”

“Já tě chápu.”

“Seš moje první.”

“Tos asi nechtěl říct, viď?”

Chtěl? Nechtěl? Mlčel.

“Ty víš, jak to myslím.”

Jak to myslíš? Ne vážně, miláčku, to nevím. A ráda bych.

“Tady jsou vaše pizzy. Žampiónová a šunková.”

Připravili jsme si vidličky a nože.

“No tak, Anno, nebuď tak otrávená. Vždyť víš, že tě rád vidím. Máme půlhodinu. Proč si ji znepříjemňovat?”

“To bych taky ráda věděla.”

Povzdechl si a tichým hlasem se zeptal:

“Jak ti je? Tebe nebolí hlava?”

Byl to klidný hlas pozorného muže. Vždycky mě tenhle jeho tón dostal. A napadlo mě, že to, že jsem jeho první, je vlastně docela dobrá zpráva. Ve Valtrově soukromoprávní historii neexistuje precedens. Valtík ještě nikdy žádnou milenku neměl! Nejdůležitější zjištění dne, rozhodně. I judikáty nejsou autoritativním pramenem našeho práva, ale to, jak se orgán zachová jednou, nám mnohé poví o tom, jak se bude chovat příště. Kdyby už měl Valtr za sebou zdárně ukončenou jednu aféru, znamenalo by to, že je ochoten rozvracet rodinu? Rozhodně ne! Ale takhle? Takhle nikdo nevěděl, co bude zítra.

“Nebolí mě nic,” řekla jsem. “Jsem na tom tak dobře, že bych klidně zvládla opáčko.”

Zapíchl vidličku do pizzy. Ta představa ho lákala. Viděla jsem, jak je rudý, klopí víčka, celý napnutý, zlato. Rudé zlato, vlastně.

“Já nevím, jestli bychom měli,” řekl.

Bychom! Ani ten slovesný způsob se neodvažoval použít natvrdo.

“Včera mi z toho bylo zle. Nemyslím jako fyzicky. Ale fakt jsem se za sebe styděl,” řekl.

“Post coitum omne animal triste,” řekla jsem já.

“Sive gallus et mulier,” dodal on smutně. “Proč nejsem žena? Proč nejsme jen přáteli?”

Naklonila jsem se přes stůl a chytla ho za ruku. Jak dlouho ti to jenpřátelství vydrží, neženo? Pustil mi ruku. Kdybych věděla, co všechno kvůli mně obětuje, řekl mi. Jednou ho má vášeň ke mně bude stát práci, řekl mi. A vzpomenu si potom na něho? zeptal se. Neodpověděla jsem, že až jeho vyhodí z práce, tak při mém štěstí nebudu muset na nic vzpomínat. Jak se znám, budu zrovna s ním a existenčně na něm závislá. Místo toho jsem odpověděla, že je moc šikovný brouček.

“Ono to už málem špatně dopadlo,” prohlásil najednou. Podivila jsem se, že o ničem nevím. Zatvářil se vážně. Skoro bolestivě vážně.

“Stejně bych o tom s tebou dřív nebo pozdějc musel mluvit,” řekl. Složila jsem ruce do klína. “Víš, co se stalo, když jsem byl včera s tebou, broučku? Hned ráno se nám ozvala povinná osoba. Ekobanka. Dostali požadavek od klienta, nějaké Araky, na převedení půl milardy. Do Lucemburska. Objevil jsem to dnes ráno na stole jako první věc. I s informacemi o té Arace. Německá firma. V bance si otevřela účet teprve před třemi týdny a týden nato ji přistála na účtě ta půlmiliarda. Já vím, já vím. Je to podezřelý. V práci z toho byl poprask, nemohli mě včera sehnat a nevěděli, jestli mají tu transakci zablokovat. Naštěstí nikdo z nich nezjistil, že jsem byl celý den s tebou v hotelu.”

“Cos udělal?”

“No co myslíš? Dnes ráno, hned jak jsem přišel do práce, jsem volal Ekobance. Aby ten obchod zastavili. A víš, že to pro mě udělali? Měl jsem ohromné štěstí, nebylo za pět dvanáct, bylo hodinu po dvanácté. Správně mají čekat jen čtyřiadvacet hodin, potom ten obchod musí pustit. Ale oni to nepustili. Díkybohu. Čekali na mě o hodinu přes limit. Čekali, dokud se nevyjádřím.”

Řekla jsem mu, že to možná štěstí bylo, ale takové, kterému on sám vyšel naproti. Všichni ho mají rádi a jemu se to teď vrací úplně jako bumerang, hned jsem se ovšem opravila, samozřejmě dobrý bumerang, například takový bumerang, kterého hodíte a on vám přistane u nohou s ulovenou svačinou. Valtík mrkal očima, moje povídání o bumerangu zas tak úplně nepobral.

“Já ti to musel říct, nezlobíš se?” zeptal se. Ne, nezlobila jsem se. “Broučínku. Budu s tím teď potřebovat pomoct. Budu teď muset sehnat všechno možné, co se na Araku dá najít, víš?”

Zeptala jsem se, kolik má času. Protože ani Valtr se vším svým štěstím nemohl obchod blokovat nekonečně dlouho. Buďto musel transakci po kontrole poslat do řízení, nebo ji musel pustit. Na rozhodnutí má dva dny. To bylo ovšem v momentě, kdy bance volal. Teď nám zbývalo míň než čtyřicet pět hodin.

2

Když jsme vyšli ven, ani mi nepodal ruku. Nasedl do auta a užuž zavřel dveře, ale potom ke mně aspoň zvedl ty svoje hnědé oči a řekl:

“Nevadí ti, že budeš muset jet tramvají?”

Ne, miláčku, nevadí. Jako každá vesničanka samozřejmě miluju tramvaje! Nic mě nepotěší tolik jako ten zemitý zápach dravého mužského pražského kapitalismu. To mně vždy tak nějak jasně dá na srozuměnou, že jsem jen přikutálené zrnko v téhle naší metropoli! Obzvlášť když vím, že můj milenec jede stoprocentně stejným směrem a když jsem si přesně kvůli tomuhle nebrala ráno do práce auto.

“Úplně tě chápu, Valtře.”

“Musíme být opatrní, víš? Nechci ženě způsobit problémy.”

Jestli by Radovaně pohled na mě a Valtra v autě způsobil problémy, tak by mě zajímalo, jak by ta útlocitná žena reagovala, vidět mě a Valtra včera. Usmála jsem se a zamávala milenci, zatímco on hodil myšku do kolony z centra.

Ten den bylo vedro a dostat se do kanceláře mi trvalo zhruba věčnost. Tak krásně a efektivně strávený čas! V kanceláři jsem si sehnala výpis o plánované transakci Araky. Půl miliardy mělo jít z Ekobanky do Lucemburska na účet firmy Gierige Riese. Z pracovní knihovny jsem vylovila Ledu, německo-český slovník. Lačný obr. Jak případné jméno! Lačný obr se chystal spolknout půl miliardy. U depozitáře jsem si zjistila majitele Araky a nechala si vyjet od policie potvrzení, že nikdo zainteresovaný v transakci není trestně stíhaný. Potom jsem si dohodla schůzku s lidmi z Ekobanky. S tím vším jsem šla za Valtrem.

“To zní velmi slibně, paní doktorko Pelhřimová,” hlaholil on, že to bylo slyšet až na chodbu. Já jsem obracela oči v sloup.

A potom jsem pro jistotu zavřela dveře a opřela se o ně zády, aby se dál nesnažil bavit neviditelné obecenstvo.

“Co děláš?” ozval se, trochu vyhozený z rovnováhy.

Valtík měl tu nejzvláštnější kancelář v celé Praze. Bylo v ní velké okno potenciálně s výhledem na starou Prahu. Jenomže ten výhled mu zakrýval kmen stromu. Ne že by kmen stromu byl mimořádně mohutný, ale rostl tak blízko, že otevřít okno a natáhnout se, mohli jste z něho loupat kůru. Nebo pozorovat mravence, kteří v dálnicích proudili nahoru a dolů. Broučka samozřejmě ani mravenci ani kůra nezajímala. Jen by rád ve své kanceláří viděl ven. Kdysi jsem byla svědkem jeho anabáze za zrušení stromu. Sehnat dřevorubce v Praze byl problém, ale ne ten největší. Horší bylo sehnat povolení k pokácení. Když si zjistil správný odbor a zavolal, že by rád nechal porazit strom, co mu zakrývá výhled z okna, řekli mu, že to nepůjde. Ten strom je chráněný.

“Jak je chráněný? Proč?” divil se Valtr. “Vždyť je to obyčejná lípa.”

“Tady nejde o to, jaký je to druh stromu. Jde o kontext. Je to unikát. Jediný strom široko daleko.”

“Panebože, samozřejmě, že je to jediný strom široko daleko! To nějak tak vyplývá z definice města, že tu nejsou stromy.”

“A vám překáží jak?”

“Stíní mi. Celý den si musím v kanceláři svítit.”

“Ale světlo vám v kanceláři funguje, že?”

“Víte, kde já dělám? Hospodářská kriminalita! Vy opravdu chcete, aby ze země utekli tuneláři jen proto, že nevidím pořádně na své dokumenty?”

“Světlo vám funguje?”

“Strom mi stojí půl metru od okna.”

“To je ovšem nová a překvapivá informace. Budeme ji muset vyhodnotit.”

“Jak nová a překvapivá informace? Tohle je strom, tohle neni ninja. Co si myslíte? Že se tu ta lípa jednoho rána zjevila?”

“My to probereme. Ale nic neslibujeme.”

“Nic neslibujete?”

“My už vám povíme jen jedno slovo. Víte, jak se dříve jmenovala vaše ulice?”

“To... nevím... ale jak to souvisí...”

“Lipová!”

A Lipovou skončil Valtrův boj za pokácení stromu. Lípa vyhrála. Žili jsme v době, kdy už Praze nestačily supermarkety, ani obchodní domy, kdy se na kraji města chystal otevřít první hypermarket! A v takové době se magistrát bál pokácet lípu. Valtr měl den co den její vítězství na očích, hned za oknem. Na druhou stranu, těžko ho takhle někdo mohl špehovat z protější řady domů. Přešla jsem k miláčkovi, natáhla se přes pracovní desku a políbila ho.

“Prosímtě, co to děláš?” nervózně se otočil, ale uviděl jen strom. “Teď ne, tady ne.”

“Vždyť jsme ve stínu lípy,” zavtipkovala jsem.

“Ha-ha-ha,” řekl otráveně. “Podíváš se ještě dneska do té Ekobanky, zlato?”

3

“Jéé, když jsme se dohodli, že se tu stavíte odpoledne, tak jsem nemyslela, že přijdete za deset čtyři,” řekla mi pracovnice v Ekobance. “Já musím za chvíli domů.”

Uklízela si věci do kabelky a duchem v jiném koutě svého života mi dávala mezerovité odpovědi na otázky. Ekobanka nefungovala jen jako správce účtu Araky, byla i její depozitář. Vedla evidenci zaknihovaných akcií od té doby, co Araku koupili noví majitelé. Gierige Riese, kam směřovalo z Araky půl miliardy, v Ekobance neznali. Požádala jsem o výpis všech transakcí, které Araka od svého vstupu do Ekobanky podnikla. Zaměstnankyně si sice stěžovala, že už na ni doma čekají děti, ale nakonec si otevřela tabulkový procesor, několik minut v něm hledala údaje a přerovnávala řádky a poslala příkaz k tisku.

“Ale u mě to nebudete číst,” řekla a utrhla v ústí tiskárny čerstvě potištěný pás traktorového papíru. “Bude se tu zamykat.”

V kanceláří se ovšem nezamykalo. V kanceláři zamykala ona. Vyběhla jsem za ní po chodbě a skončila na vrátnici. Tam jsem zůstala stát. Repetitio, mater studiorum: celý den horko, i tam na vrátnici. Vrátný se ovíval Bleskem. Pracovní sako měl přehozené přes židli, opíral se o stůl a od prsou k pažím se mu rozpékaly tlusté potní koláče. Usmál se na mě a já, abych mu nedala ani nejmenší záminku ke kontaktu, se otočila ke zdi a rozvinula výpis.

Chudý výpis. Vlastně v něm doopravdy byl zajímavý jen jeden údaj. Odkud přišlo Arace oněch půl miliardy. Z ESP holdingu. Který byl pod stejnou bankou. A kde dostal peníze ten? Pracovnice v Ekobance byla proaktivní, vyjela mi to na papír rovnou. Což mě potěšilo. I to, že jsem onoho odesílatele znala. Jediný zádrhel: že se všemi těmito informacemi musím zpátky do kanceláře.

Nastoupila jsem do vydýchané dvaadvacítky. Tramvaj se rozjela a otevřená okna začala z ulice trhat bloky horkého vzduchu. Ten venkovní rozpálený vzduch tady, na plošině pojízdné, nepatřičně velké rakve, nepůsobil jako kdovíjaké osvěžení. Z kabelky jsem si k uším natáhla šňůru z walkmana a pustila si do sluchátek lekci angličtiny pro mírně pokročilé.

Já nevím jak to udělat.

“I do not know how to do this,” opakovala jsem potichu po mužském hlasu.

Na útvaru už nikdo nebyl. I Valtr odešel, možná kolem něho právě teď pobíhaly děti nebo mu manželka chystala večeři. Nebo mu nadávala, hádala se s ním, on urážel ji, ona jeho. Inter alia. Ano, radši tak. Zvedla jsem telefon a zavolala řediteli Plzeňské banky. Byl ještě v práci, naštěstí. Když jsem mu ovšem vysvětlila, jaká transakce z jakého dne mě zajímá, zklamal mě, on za ni neručil. Měl v té době dovolenou, musím se spojit se zástupcem.

Zástupci jsem se do banky nedovolala, ale ředitel mi dal rovněž číslo domů. Zvedla mi to tam nějaká žena. Řekla jsem, koho sháním.

“Jo, jestli je doma? Doma je, ale že by to přinášelo nějaký výsledky...”

Slyšela jsem, jak volá zástupce ředitele Plzeňské banky. Nevolala ho křestním. Volala ho takhle:

“Manžo! Manžo!”

A potom hlásí zástupci ředitele, tedy manžovi, že ona jde dneska večer cvičit, takže se o děti stará on.

“A když řikám starat, tak starat,” bylo ji slyšet. “Ne že tě tady najdu jak minule, jak děti skáčou po postelích a ty na gauči vysedáváš důlek.”

Zástupce ředitele zamumlal, že důlek nebude, a zvedl sluchátko.

V telefonu zněl mnohem veseleji než v debatě s manželkou. Jeho “Prosím?” mělo v sobě trn naděje. Představila jsem se mu a naděje z hlasu zmizela.

“Vás neznám,” řekl smutně. V telefonu křičely děti. Myslela jsem si, že jsou s mužem v pokoji, ale on mě vyvedl z omylu, když řekl, ať počkám, že zavře dveře. Zavíral snad troje. Asi se mu právě teď bortila představa, ve které hlásí manželce, že bohužel musí bezodkladně na zbytek večera pryč, zaklapává dveře domovní a mizí.

“Jde mi o Amsterdamské fondy,” řekla jsem, když byl zpátky u telefonu. “Mám tu výpis, že před třemi týdny poslaly z vaší banky půl miliardy ESP holdingu.”

“To je možný.”

“Prý jste tu transakci pustil vy osobně?”

“Jo, pustil. Ředitel byl tehdy na dovolené. Ale ta transakce byla v pořádku. Zástupci Amsterdamských fondů mi přinesli potvrzení, že se chystají nakoupit solidní akcie. ČEZ a tak. Můžu vám detaily té transakce poslat faxem.”

Poděkovala jsem mu a poprosila ho, jestli by mi mohl rovněž poslat vlastnickou strukturu Amsterdamských fondů za poslední půlrok. Slíbil, že to udělá ráno jako první věc. Dřív, než to položil, jsem se zeptala, jaktože měly fondy tolik peněz na účtu. Amsterdamské fondy vznikly v kupónové privatizaci, byly určené pro drobné akcionáře, někoho, kdo se nechce starat o cenné papíry a svěří peníze expertům. S Nizozemím neměly nic společného, zakladatelé byli Češi a Amsterdam si dali do názvu jen proto, že v Československu frčelo všechno západní. Kde se v takové firmě objeví najednou na účtu půl miliardy?

“Rozprodali skoro všechny svoje akcie,” řekl mi. “Tvrdili, že chtějí měnit strukturu portfolia. Nebylo důvod jim nevěřit.”

“Kdo je od nich koupil?”

Zástupce ředitele Plzeňské banky chvíli váhal a nakonec oznámil název fondu, který znal v Česku snad každý. Fondu, kterému patřilo kdeco. Plzeňská banka, například.

4

Ten den jsem měla na ženy smůlu. Když jsem zavolala už z domova svému miláčkovi, ozval se v telefonu zase ženský hlas. Další manželka. Tuhle jsem bohužel znala.

“Valtíku!” bylo ji slyšet. “Volá ti kolegyně, prý je to důležité!”

Valtík si přebíral sluchátko, zavíraly se dveře. Jednou jsem u něho byla, to jsme ještě nebyli milenci, byla jsem tam jen jako ta nová perspektivní zaměstnankyně, pozvaná na večeři. Po domě se tehdy proháněly děti i manželka. Manželka se ovšem spíš proháněla za dětmi než s dětmi. V hlavě mi z té návštěvy naběhl 2D plánek domu. Telefon měli na chodbě. Z jedné strany byl obývák, z druhé schody do patra. Valtr musel být v obýváku. Ne, hned jsem to zavrhla. Zůstal stát na chodbě a zavřel za sebou dveře.

“Můžeš mi říct, proč mi voláš?” zeptal se.

Nezněl nadšeně, ale určitě ho potěšilo, když jsem mu řekla, že jsem ho chtěla slyšet.

“Nedohodli jsme se na něčem?”

“Dohodli, Valtře, dohodli, že ti nemám volat domů. Ale to jsme se dohodli před týdnem. A pamatuješ si ještě, cos mi pověděl včera? Že kdykoliv mi bude smutno, že nechceš, abych se na cokoliv ohlížela, mám se ti hned ozvat? To je přece jasný příklad toho, že lex specialis derogat generali et lex posterior derogat priori, broučku.”

Valtík se rozesmál a řekl, že mě je na audity a hospodářskou kriminalitu škoda. Proč nedělám u soudu? Proč nedělám trestní právo? Ale já mu už na tohle kdysi odpovídala. Ať si Valtr myslel cokoliv, hospodářské soukromé právo byla po roce osmdesát devět ta nejzajímavější právní disciplína. Ve všech ostatních odvětvích se dalo aspoň částečně stavět na tom, co tu zanechali komunisti. Ale tohle ze své povahy nemohlo za komunismu existovat. Nic nebylo pro ten režim důležitější než zrušení právě téhle právní disciplíny: všechny hospodářské vztahy se staly vztahy veřejnoprávními, tedy výhradně mezi občanem a státem. Všechno, co jsem dělala, byla terra incognita, byla jsem dobyvatelem a průzkumníkem na čtyřicet let opuštěné půdě kapitalismu. Jestli jste se chtěli dostat do centra dění, nemohli jste se zabývat ničím jiným.

“Byla jsem v Ekobance a volala jsem do Plzeňské banky,” řekla jsem zlatíčku. “Mám pro tebe spoustu zajímavostí. Všechno bych ti mohla povědět... víš, jsem doma úplně sama.”

Věděl to.

“Chybíš mi.”

To taky věděl.

“Kdy se zase uvidíme?”

“Zítra ráno v prácí?” zahuhlal.

“Ale ty víš, že to myslím jinak.”

Neodpověděl. Vnitřním zrakem jsem najednou viděla, jak se vedle něho postavila Radovana, ruku na klice, pozoruje ho a vyčkává, co bude říkat. A za ní ve dveřích děti, hlava na hlavě, ne že by těch hlav bylo tolik, Valtr měl ve skutečnosti jen dvě děti, ale tak mi to nepředstavil můj vnitřní zrak, ten mi ukázal řádku dětí, srovnaných od batolete až po náctiletého, jako by to bylo vánoční foto sexuálně náruživé katolické rodiny.

“Budu muset končit, uvidíme se zítra,” řekl neutrálně.

“Tak zítra. Miluju tě, zlato,” řekla jsem já. A zavřela jsem oči. Riskuju příliš. Riskuju, miláčka to vyplaší. Čekala jsem, že teď, teď uslyším vyzváněcí tón a budu vědět, že to položil. Ale ne. Bylo ticho. Chrastění. A potom se ozvalo:

“Taky tě miluju.”

A jeho hlas měl mírné echo a já si uvědomila, že si natáhl šňůru a s telefonem se na tahle tři slova zavřel na záchodě, a přála jsem si být u něho a co nejvášnivěji ho za tuhle záškodnickou činnost políbit. Ale místo toho jsme se teď jen doopravdy rozloučili a já zůstala celou noc sama.

5

Zástupci ředitele Plzeňské banky začínal pracovní den nejspíš velmi pozdě. Devět hodin a fax, který mi slíbil vyřídit jako první věc ráno v práci, pořád nic. Bez dokumentů jsem zašla k miláčkovi a shrnula mu všechno, co jsem včera zjistila. Chtěl vědět, jestli má cenu Amsterdamské fondy dál prozkoumat. Možná ano, ale dokud nedostanu fax, co můžu dělat? Kolik zbývalo času, než se musíme rozhodnout? Dvacet čtyři hodin? Čekat teď by nás za pár hodin mohlo setsakra mrzet. Nabídla jsem se, že radši zjistím víc o firmě, kde krátce pobyly peníze z Amsterdamských fondů, než se přesunuly do Araky. Tedy ESP holding. Jeho jednatel bydlel v Praze. Měla jsem jméno, adresu a před úřadem zaparkovanou felicii. Zajet k jednateli byla otázka deseti minut.

Doktor práv Motouz byl v životě úspěšný. Něco dokázal. Možná jen dobře se oženit, nebo se narodit do správné rodiny, ale něco to bylo. Vila na Ořechovce mu to kdykoliv mohla dosvědčit.

Otevřel mi dveře a v předsíni si pohlídal, že si sundám lodičky. Jenom v silonkách jsem přešla do salónu. Usadil mě a přede mnou rozevřel vějíř Cosmopolitanů.

“Tyhle zabaví každou ženu,” zaševelil. “Už se vám dělá čaj. Jaký máte ráda?” Vysvětlila jsem mu, že spíš než čaj mě zajímají jeho dokumenty o práci v ESP holdingu. “Dál už ani slovo,” zastavil mě. “Vím přesně, jaký čaj je pro vás ten pravý.”

Za chvíli přinesl konvičku a na tácu porcelán s miskou sušenek. Nalil mi do šálku béžový čaj a chtěl vědět, co na něj říkám.

“Je v tom mlíko.”

“Já věděl, že vám zachutná. To je radost vidět, když lidé nespěchají. Vydechněte si a nestyďte se, ty časopisy jsou tu opravdu jen pro vás.”

“Já bych ty dokumenty potřebovala ještě před obědem,” zkorigovala jsem mu hypotézu o nespěchání.

Motouz přikývl, dobře tedy, poslechne mě. Zvedl se a já uviděla jeho kulatá záda, macatý zádek, špalíčkovité nohy, jak se cindají přes salón. Odhrnul závěs, otevřel sejf a vrátil se s papíry. Rozložila jsem je před sebe na stůl, na všechny ty Cosmpolitany. Z kabelky jsem vylovila sešit a začala si přepisovat údaje o akciích a vlastnících holdingu. I když jsem se soustředila jen na tuhle firmu, nemohlo mi uniknout, jak bohatou má doktor práv Motouz zahraniční klientelu. Většina akcií, které ESP prodával, mizela v zahraničních depozitářích.

“To je tím, že mám rád cizinu,” bezprostředně reagoval Motouz, “miluji cizinu a cizí jazyky. Často nejsem jen jednatel, jsem i tlumočník.”

Uchechtl se, jako by mu to připomnělo nějakou veselou historku. Dřív, než mi ji mohl povědět, jsem se zeptala:

“To jsou všechny údaje?”

“Víte třeba, že jsem jako mladý chtěl studovat jazyky?” ignoroval mě. “Chtěl jsem, ale otec mi to zakázal. Prý bych se neuživil. Na práva jsem nastoupil jen a jen na přání rodičů, doopravdy!”

Listovala jsem v dokumentech a Motouz povídal a povídal:

“Dnes mluvím plynně anglicky, německy i rusky. A znám růžky a cípy řeči, které často neznají ani profesionálové. Proto mě mají tak rádi všichni zahraniční hosté. Připadají si, jako by s nimi byl jejich krajan. Víte, co jim vždycky povím, když mě takhle chválí? Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.”

“Umíte i nizozemsky?”

“Rozumím!” zvolal nadšeně. “Rozumím té řeči, ale mluvit, to ne. To jsem se bohužel nenaučil.”

“Říkají vám něco Amsterdamské fondy?”

“Vy byste se to stejně dozvěděla,” prohlásil a zalistoval v papírech a vytáhl přede mě smlouvu o koupi Amsterdamských fondů ruskou firmou, na které figuroval jako prostředník. Podívala jsem se na datum. Březen. Amsterdamské fondy bývaly české, ale evidentně nedávno změnily majitele a JuDr. Motouz byl u toho.

“Jak jste se k tomuhle dostal?”

“Dejte si sušenku,” pověděl mi a podal mi kakaovou. “Vždyť jsem vám to povídal, jsem v nevídané oblibě u cizinců, již tu chtějí investovat. Mezi zahraničními investory jsem pověstný.”

“Jen kvůli tomu, že mluvíte dobře několika řečmi?”

“Samozřejmě. Přívětivost a ochotu vyjít vstříc dokáže movitý cizinec ocenit. A já mám ty jazyky rád, tudíž rád pomůžu. Nejvíc mě vždy nadchnou nějaké drobné libůstky. Třeba tahle: víte, že tunelování není český vynález? Lidé si myslí, že žádný jiný jazyk výraz pro tunelování nemá. Víte, že to není pravda?”

“To jsem nevěděla.”

“No vidíte. A je to tak. Anglicky se to kupříkladu řekne asset stripping anebo také phoenixing. No řekněte, není to snad ještě poetičtější než naše tunelování? Stvoření fénixe. Vyvedete peníze z jedné firmy, necháte ji zbankrotovat, a z jejího prachu, nebo bych možná měl říci prachů, vznikne nový, radostný život. Radostný život páně podnikatelův. A víte, co říkají Němci? Ausschlachtung. Doslova to znamená vyvržení vnitřností po porážce. I to je krásně nápadité, co jiného je tunelování než vylovení orgánů z mrtvé firmy? Navíc je v tom skryté i Schlachtung, tedy porážka, tedy to, že vytunelováním jsme původní firmu co? Zabili.”

“To je moc zajímavé. Můžete mi prosím odpovědět na moji původní otázku? Co je to za firmy, které vás tak chtějí jako prostředníka? Odkud se berou?”

JuDr. Motouz zavrtěl hlavou. Řekl, že on vede evidenci toho, co mu přikazuje zákon, nic víc. Jestli mě zajímají další detaily, musím si zajít za depozitářem akcií.

Dívala jsem se na firmu, která díky Motouzovi koupila Amsterdamské fondy. Měla akcie na jméno a teoreticky by tedy neměl být problém najít vlastníka. Akcie na jméno musely mít ze zákona v České republice maximálně dvouřadou strukturu: majitel, ať už fyzická nebo právnická osoba, kupoval cenné papíry buďto přímo, a tehdy byl uveden v centrálním depozitáři, anebo maximálně přes jednoho zprostředkovatele. Nebylo možné, aby prostředníkovy akcie koupil další prostředník a od něho další a tak dále. V ideálním světě by tedy stačilo zajít do centrály a najít majitele, anebo najít zprostředkovatele a jméno majitele u něj. Zákon se ovšem dal lehko obejít. Pokud byl vlastník zahraniční, zprostředkovatel měl pouze povinnost uvádět centrální databázi v zahraničí. A pokud v zahraničí byly zákony benevolentní, mohla vlastnická struktura pokračovat k majiteli ad libitum. Jestli tu chtěl někdo zamést stopy, tak se současného vlastníka Amsterdamských fondů za dnešek nedoberu. JuDr. Motouz se na mě usmál a pobídl mě, ať si nezapomenu dopít ten béžový čaj.

6

V kanceláří už na mě čekal fax z banky. Myslela jsem si, že dostanu pár řádek nudných údajů, a místo toho jsem v ruce držela papír, z kterého to vypadalo, že Amsterdamské fondy se nakazily morem. Všichni se jich chtějí zbavit. Přinesla jsem Valtrovi fax na stůl.

“Na co se koukám?” zeptal se.

“Na vlastníky Amsterdamských fondů za poslední půlrok.”

Nic neříkal, a tak jsem mu to shrnula. Za posledních šest měsíců se vystřídaly u Amsterdamských fondů čtyři majitelé. Jeden z nich se k fondům dostal díky JuDr. Motouzovi, který ovšem sám v dané firmě aspoň podle svých slov žádnou funkci neměl. Právě tenhle majitel rozhodl, že Amsterdamské fondy prodají všechny své akcie, údajně z toho důvodu, že chtějí změnit strukturu portfolia. O měsíc později fondy posílají všechny nashromážděné peníze, víc než půl miliardy korun, ESP holdingu, ve kterém figuruje Motouz tentokrát jako jednatel. Peníze jsou určeny na nákup nových cenných papírů. ESP holding přeposílá peníze Arace, která, aspoň co se České republiky týkalo, před třemi týdny ještě neexistovala. Ta si bere půlprocentní provizi a chystá se obratem poslat pět set milionů do zahraničí na účet Gierige Riese. Kde nad penězi ztratíme kontrolu. Jestli něco neuděláme.

Asi nebyl lepší moment než tenhle uvědomit si, čím se v práci zabývám. Amsterdamské fondy, ESP holding, Araka, Gierige Riese, nic z toho neexistovalo. Všechny firmy, mezi kterými putovalo pět set milionů, byly právnické osoby a bytí právnických osob nebylo nic jiného než právní fikce. Existovala jsem já, existoval Valtr, existovala lípa za Valtrovým oknem, ale to, co mě zajímalo, čím jsem žila, co naplňovalo den za dnem mou pracovní činnost, nebylo. Ne doopravdy. Co dělalo Amsterdamské fondy Amsterdamskými fondy? Nebyli to majitelé: ti se za poslední půlrok čtyřikrát obměnili a přesto tu zůstávala stejná firma. Nebylo to místo: i sídlo firmy se mohlo změnit a firmu samotnou by to nepoznamenalo. Nebylo to vlastnictví: to se za poslední půlrok také obrátilo vzhůru nohama a Amsterdamské fondy tu byly pořád. Byla to jen jediná věc: dohoda mezi právníky, že budeme předstírat, že Amsterdamské fondy jsou. A síla sdílené právní fikce se od doby římského práva stala tak ohromující, až začala ovládat naše životy. Nejen můj nebo Valtrův. Všechny životy. Jedno rozhodnutí Amsterdamských fondů mohlo vést stovky lidí k sebevraždě a další stovky k otvírání šampaňského. Někteří tvrdili, že nám fikce přerostla přes hlavu. Ekonomika by měla být ukotvená v realitě. Každý podnikatel by měl za svou činnost ručit vlastním životem. Tohle říkali. Ale já si vždycky myslela, něco takového bylo standard během středověku a jak dobře to tehdy fungovalo? Kapitalismus byl právě tolik úspěšný, protože se odvážil nadřadit fikci nad realitu.

“Tohle je dobré shrnutí,” řekl Valtr. “Jen bych tě opravil v jedné věci. My nad těmi penězi neztratíme kontrolu.”

“Jaktože ne?”

“Nemůžeme nad těmi penězi ztratit kontrolu, protože jsme ji nikdy neměli.”

“Co je tohle za depresivní náladu?”

Valtr si povzdechl a začal mluvit:

“Dobře, tak teď zase já. Když jsi byla pryč, stavili se tu majitelé Araky. Počkej, nepřerušuj mě, já vím, že tu neměli co dělat, že je to proti zákonu, aby majitelé lobbovali za vlastní transakci. Ale já je sem nepozval. Zkontaktovala je přímo Ekobanka a poslala mi je sem, prý abychom si to vyřídili tváří v tvář. Co jsem měl dělat? Schovat se pod stůl? Araka je německá firma, takže mi sem naběhli dva němčíci a že prý mám peška, z jejich strany je všechno v pořádku, musíme ty peníze pustit. Nechtějí čekat, i těch blbých čtyřicet osm hodin na kontrolu jim přijde moc. Víš, co je nejhorší? Že mají pravdu. My máme podezření, ale co víc? Nikdo zainteresovaný v tomhle obchodě není trestně stíhaný, nikdo neudělal nic protizákonného. Prostě jen nějaké fondy nakupují nové akcie. Ty peníze nám nepatřej. Co nám zbývá než tu půlmiliardu pustit?”

“Peníze nám nepatřej, ale patřej akcionářům. Co budou říkat, až jejich fond zkrachuje? Až zjistěj, že ho nějací Rusáci nebo Němci nebo bůhvíkdo vytuneloval? Co budou říkat, jestli někdo odhalí, že to náš úřad moh zastavit?”

“Jak víme, že zkrachuje? Jak víme, že bude vytunelovanej? Ty změny a zametání stop vypadají divně, ale řekni mi, jak doopravdy víme... jak můžeme dokázat, že ten převod do zahraničí nesmí proběhnout?”

Možná měl Valtr pravdu. Nemůžeme tu dokázat nic. Koneckonců, sám zástupce ředitele mi řekl, že se majitelé Amsterdamských fondů chystají jen měnit strukturu fondu a vše ostatní, co jsme zjistili, s tím bylo v souladu. Amsterdamské fondy nakoupí nové akcie. Akcie ČEZu, bank... je na tomhle něco špatně?

Valtr se rozesmál a vytáhl papír ze šuplíku.

“Tohle ti v Plzeňské bance řekli? Opravdu tohle? Že Amsterdamské fondy chtějí koupit podíl v ČEZu?”

Přikývla jsem. Teprve teď jsem si uvědomila, že tu strom za oknem stíní natolik, že i v pravé, slunečné letní poledne si musí Valtr svítit stolní lampičkou. Na čerstvě vytaženém papíru se leskl žlutý odraz žárovky.

“Tak z takových obchodů asi sešlo,” pověděl mi. “Mám tady oficiální smlouvu od Araky. Na jejím základě jim mám povolit převod peněz. Víš, co chtějí udělat s tou půlmiliardou?”

Naklonila jsem se nad papír. Nechápavě jsem se na Valtra podívala.

“Co to má bejt?” zeptala jsem se. “Co to kupují za akcie? Akcie masokombinátu? Co je to za firmu? Co ta s tím má co dělat?”

“Amsterdamské fondy se nechystají na žádný ČEZ,” vysvětloval trpělivě. “Ani žádné banky, jak ti tvrdil ten zástupce. Místo toho plánují, že se stanou majoritním podílníkem nějakého zaprděného masokombinátu v severních Čechách. V naprosté díře. Chystají se vzít pět set milionů od všech svých akcionářů a skoupit za to akcie mně naprosto neznámého Masa Argés.”

7

Nevěřícně jsem se dívala na kopii smlouvy, která měla zaručit validitu transakce.

“Tohle snad nemůžou, ne? Chci říct, tohle je přece jasný podvod, miláčku, nemyslíš?”

“Je? A jak to víš, Anno? Ty znáš hodnotu toho masokombinátu? Možná je to dobrá investice. Možná to celé dává smysl. Co jim můžeme dokázat?”

“Neznám hodnotu Masa Argés,” uznala jsem, “ale znám ho. Chci říct, znám ten masokombinát. To město? Ta díra, jak jsi řek? Já jsem se tam narodila.”

Usmál se a řekl mi, že nevěděl, že si něco začal s mimopražskou. I když teď, jak to říkám, tak ano, tohle mu zapadá do obrazu. Vždycky mu na mně přišlo něco podezřelého. Vždycky jsem se mu zdála nějak tak venkovsky, instinktivně divoká.

“A možná je to dobře,” pokračoval, “že je to tvý rodný město. O důvod víc být klidný, až pustíme tuhle transakci. Ti lidé si tam žijí své nudné, nezajímavé životy a ani netuší, že se jim do nich chystá přistát pět set milionů. Jsme jak Ježíšek. Uděláme tvé bývalé sousedy a kolegy a kamarády a spolužáky pekelně šťastnými. To je taky dobré, ne? Asi nebudou šťastní všichni, ale o to víc těch pár vyvolených.”

Řekla jsem mu, ať si nechá tyhle řeči. Ještě pořád nám nevypršela lhůta. Zbývalo nám skoro dvacet hodin. Chtěl vědět, co se s těmi dvaceti hodinami chystám udělat. Protože co se týkalo jeho, tohle byl konec. Dívala jsem se na něho a poprvé mi ho přišlo líto. I z milenců. I z těch se nakonec stanou zase jen děti, o které se musíte postarat. Copak to nechápal? Copak tomu nerozuměl? Jestli se ukáže, že Amsterdamské fondy jen okradly všechny drobné akcionáře, a jestli my necháme celou transakci projít, bude to nakonec on, kdo to odnese. Náš útvar tu nebyl od toho, aby očistil Českou republiku od hospodářské kriminality. Byli jsme tu od toho, aby se na někoho dala svalovat vina.

“Nic nedělej,” řekla jsem mu. “Hlavně v žádnym případě nedávej svolení k převodu peněz. Ze zákona máme čtyřicet osm hodin, když už nic jinýho, jen ať si pánové v Arace počkaj. V tom městě mám pořád ještě známý. Bydlí tam moji rodiče. Podívám se, co je ten masokombinát zač.”

8

Z Prahy mě vyvedla dálnice, která velmi optimisticky začala jako trojproudá, aby se po pár minutách jízdy smrskla do dvou pruhů, potom ji klobouky stáhly do jedné lajny a nakonec zmizela úplně. S tím, jak dálnice ubývalo, mému tělu víc a víc začalo docházet, kam se jede. To uvědomění bylo jako kámen, který se objevil v hltanu, zadrhl se v žaludku a nakonec mě tlačil ve střevech. Sjela jsem na státovku. Tady jsem to znala dobře, s rodiči jsem tuhle cestu podstoupila tolikrát v jejich Škodě 120. Koženková sedačka, co prdí a vrže při sebemenším pohybu, smrad nespáleného benzínu, strach, že rodiče nestihnou zastavit, až budu muset zvracet. Všechny ty krásné vzpomínky na dětství byly zpátky. Před poslední benzínkou jsem zpomalila, chtěla jsem si dát kafe. Ale měli tu akci, k natankování plné nádrže jste dostali gratis poslední kazetu Dalibora Jandy. Od stojanů se tvořila fronta až na silnici. A tak jsem pokračovala domů.

Zaparkovala jsem na náměstí, abych se trochu prošla a připravila se na to, že budu za chvíli stát tváří v tvář otci a matce. Překvapilo mě, jak tu město prokouklo. Možná za to mohl jen polední déšť, který spláchl prach, ale možná to bylo něco víc. Domy na náměstí byly opravené, historické centrum dostalo novou fasádu. Bylo hezké vidět, že i ti lidé, kteří tu zůstali, se snažili nějak si ty své životy zkrásnit, udělat si je co nejlepšími. Aspoň trochu opravit to město, když už v něm ztvrdli. Muselo to být setsakra těžké, to bezesporu, ale dokonce ani tady to lidé nevzdávali. V duchu jsem je pochválila. Kafe tu ovšem dělat neuměli. V cukrárně na náměstí jsem ho vrátila nevypité a potom autem přejela do vilové čtvrti k rodičům.

“Aničko,” řekla máma, když mě uviděla stát ve dveřích. “Tebe jsme vůbec nečekali.”

To byla pravda, nečekali mě. Chtěla jsem si dát kufřík, mého milého Samsonita, do mého starého pokoje, ale skoro se to nedalo. Pokoj byl plný. Rodiče si koupili nové skříně, novou stěnu. Starý nábytek odstěhovali mně do pokoje. Zbyla v něm ulička jen dost široká na průchod ke křeslu a posteli, na kterých byly vyrovnané komínky knih a oblečení. Máma běžela za mnou a říkala, ať počkám v obýváku, že mi všechno připraví. Ať si dám zatím čaj. Poslechla jsem ji. V obývacím pokoji smrděly tátovy ponožky. Ne že by tam byly jenom jeho ponožky. Byl tam on, celý. Ale smrděly mu jen ty ponožky.

“Měla jsi zavolat, než jsi přijela,” řekl mi, nohy na stole. “Máma teď bude mít jen starost.”

“Není ti v těch ponožkách v létě horko, tati?”

Byly to tlusté, vlněné ponožky, ale otec si pomáhal tím, že je měl nasazené jen na půli chodidel. U pat byly srolované. Větral.

“Na jak dlouho tu chceš vůbec zůstat?” zeptal se.

“Přespím jednu noc. Zítra musím zpátky do Prahy.”

Když byla máma hotová s úklidem, chtěla vědět, jestli jsem jedla. Moje odpověď, že bagetu, ji nepřesvědčila, běžela do kuchyně. Podezírala jsem ji, že ani neví, co to bageta je.

“Já mami ale budu muset jít, ještě si musím něco vyřídit.”

“Tohle sníš,” volala z kuchyně, “zbylo nám to od oběda a hotový to bude hned, jen to ohřeju. Pojď se podívat.”

V kuchyni na lince stála mikrovlnná trouba. Za černou mřížkou se na talíři točilo kuře s bramborem. Najednou to cinklo, máma stiskla tlustý knoflík a dvířka na pružině se otevřela.

“Koupili jsme si ji,” hlásila mi. “Táta mikrovlnnou troubu nechtěl, ale já jsem ho nakonec přesvědčila, že se vyplatí, a tak on nakonec, že tedy jo, a tak jsme ji šli koupit, ale já jen když bude i s horkovzdušnou, to je praktický, teď v ní i vařim, i peču. Všechno to jo hotový strašně rychle a ani hrnec nezašpiním. Já už hrnce skoro nepotřebuju.”

Poděkovala jsem jí a odnesla si talíř do jídelny. Mikrovlnná trouba nebylo to jediné, pro co tátu asi přesvědčila. V jídelně ležely na stole komínky dopisů, novin a časopisů a na zemi byly za sebou a na sebe naskládané krabice, mezi které byl zaklíněný nefunkční rotoped. Ten rotoped jsem znala, ty krabice ne. Stejně tak byly zastavěné schody do patra, tentokrát knihami, mezi kterými byla ulička jen dost široká na to, aby jeden člověk vyšel nebo sešel. Kam mizí tyhle předměty, když sem přijedeme na Vánoce? napadlo mě. To mají sklep plný? Ukládají všechno dolů těsně předtím, než čtyřiadvacátého zazvoníme?

“Tak mi pověz, proč jsi přijela?” zeptala se máma, sundala z jedné židle krabici s fénem a posadila se.

Pověděla jsem jí o masokombinátu. Masu Argés. Znala tam někoho? Pokrčila rameny, ani nechtěla vědět, proč se ptám zrovna na tohle. Hned zavolala tátu.

“To je velmi dobrá firma,” řekl, “dává lidem práci, je tady v regionu vidět. Proč se o ni Praha zajímá?”

“Tohle tati neni úplně veřejný. Znáš v tom masokombinátu někoho?”

Odpověděl, že se zná s ředitelem, RNDr. Březinou. Když jsem se zeptala, jestli mě s ním může dát do kontaktu, řekl, že ano, když jsem se zeptala, jestli by to zvládl ještě dneska, zamračil se.

“Co si myslíš?” řekl. “Že doktor přírodních věd a pan ředitel Březina sedí v kanceláři a poslušně čeká, až po něm budou Pražáci něco chtít? Nebo si myslíš, že na zavolání pustí všechnu práci, co má, a přiběhne? Tohle je vážený člověk, řídí velkou firmu.”

“Dobře tati. Já se k němu zkusím dostat sama.”

Rozesmál se. Takhle mě povzbudil:

“Zkus si, co chceš, ale moc si od toho neslibuj. Nemysli si, že jsou tam na tebe všichni zvědaví. Že tam zrovna na tebe čekaj. Je půl patý, tady se začíná makat brzo, teď už jsou určitě s prací hotoví.”

Dojedla jsem kuře a vyšla ven. Vydala jsem se přes centrum města. Na hraně mezi historickou částí a sídlištní zástavbou stála továrna. Přesněji, budova, kterou jsem až dodneška za továrnu považovala. Kolikrát jsem tudy prošla kolem jako dítě a nikdy mě nezajímalo, co je uvnitř. Tohle tedy byl onen masokombinát. Napnula jsem uši, jestli nezaslechnu něco, co prozradí funkci téhle budovy. Kvičení prasete, bučení krav. Ale bylo tu ticho. Ani ve vzduchu nebylo cítit nic z toho, co jsem si představovala, že by mělo doprovázet porážku. Vrata areálu byla zavřená a jediný zaměstnanec, kterého jsem měla šanci uvidět, byl vrátný. Když jsem se ho ptala na Březinu, řekl mi, že ten už tu dneska není a nebude. Vedle masokombinátu stála masna. Jak už jsem byla v tom, zeptala jsem se i uvnitř. Ani tam mi nepomohli. Vlastně nepomohly.

Jediné, co mi zbylo: telefonní budka. Měla jsem štěstí, svého miláčka jsem ještě zastihla v práci. Přiznala jsem se mu, že už dneska nic nezjistím, a on mě začal utěšovat. Prý jsem i tak pro tuhle práci vykonala hodně, strašně moc, úplně nejvíc. Se superlativy to začal přehánět, ale nezastavila jsem ho, proč taky? Po superlativech mi prozradil, že je na mě pyšný. Slíbila jsem, že zítra brzy ráno seženu Březinu a zjistím o tomhle masokombinátu všechno.

“Jsi zlato,” řekl on.

Otočila jsem se zády k telefonnímu automatu. Vzduch se od deště vyčistil, přede mnou byl park, ale ne nijak velký park, žádné vysoké stromy. Když jsem sem ještě chodila do školy, každý čtvrtek jsme v něm musely kroužit kolem imaginárního fotbalového hřiště líná, utahaná, tělocvičná kola. Viděla jsem za park, do kraje. Viděla jsem daleké tovární komíny z nějaké chemičky. Prahu jsem neviděla, ale tušila ji. Na obzoru. Někde na tom obzoru byl teď i Valtík.

9

Když jsem se večer vrátila domů, rodiče se dívali na zprávy. Jen jsem se s nimi pozdravila a šla do patra, do svého pokoje. Tu dobu, co jsem byla pryč, se máma musela činit. Schody byly uklizené, v mém pokoji byl pořád starý nábytek rodičů, ale aspoň jsem si mohla sednout do křesla nebo lehnout na postel. Kam všechny ty věci, co tu byly, přestěhovala? Otevřela jsem dveře do sestřina pokoje a pochopila kam. Knihy ze schodiště tu byly naskládané v komíncích. Koberec nebyl vidět. Krabice na zemi byly aspoň srovnané. To se o dalších věcech nedalo říct, byly naházené jedna na druhou, jako by to byla moréna, předzvěst skládky, která se chystá vtlačit se do pokoje. Byly tu dvě kancelářské židle, které nám rodiče koupili k Vánocům a my si je neodvezly, byly tu krabice s nepoužívaným nádobím, hrnce, spousta hrnců, které tedy máma opravdu nepoužívala, skripta a knihy z tátovy práce, porcelánová soška a vázy, které ona dostala od žáků, jimž byla třídní učitelkou. Byly tu krabice s pozůstalostí po máminých rodičích, stohy dopisů, staré nádobí, staré oblečení. Všechno tu bylo. Věci, které se mi drápem zasekly v paměti z doby, kdy jsem byla dítě, se ztrácely mezi novým haraburdím, mezi předměty denní potřeby, které nikdo nepotřebuje, mezi svátečními věcmi, které doputovaly do tohohle domu jako dárek nebo prostě jen kouzlo okamžiku a už tu zůstanou. Vzpomněla jsem si, jak jsme já a táta a dokonce někdy i ségra říkali mámě z legrace náš Hrabal, jednak kvůli Lelimu, který skupoval v Slavnosti sněženek všechno možné, jednak kvůli tomu jménu. Byly jsme ještě děti, já a ségra ano, jen jsme ji tím mírně škádlili. Tohle ale ke škádlení nebylo.

Sešla jsem k rodičům do obývacího pokoje. Máma se zaradovala, na stole už byly chlebíčky, přinesla víno. Chvíli jsme se bavili všichni tři, ale otec, věren tradici, kolem půl deváté usnul.

“A to mi pověz, Aničko, viděla jsi se zase s panem premiérem?”

“Já se s Klausem nikdy neviděla, mami.”

“Ale minule jsi to přece říkala?”

“Říkala jsem, že jednou seděl na mý židli.”

“Opravdu tam seděl?”

Asi to chtěla slyšet ještě jednou.

“Jo, přišla jsem do práce, byl to první den, začínala jsem odpoledne. Řekli mi, že se na naše oddělení přišel ráno podívat Klaus. Asi ho bolely nohy, chvíli se posadil na moji židli.”

“Opravdu se na ni posadil. A jaký je jinak život v Praze?”

Co chtěla ještě slyšet? Jestli už někoho mám? Ano, jistěže ano, protože hned dodala:

“Víš, že ti už bude šestadvacet?”

Ale já se na tohle téma odmítala bavit. Zeptala jsem se jí na oplátku sama.

“Mami, odkud prosimtě bereš všechny ty věci?”

“Jaké máš na mysli, Aničko?”

“Jaké? Třeba to, čím je zavalenej ségřinej pokoj? Nebo čeho je plná jídelna? Co stojí na chodbě? Vždyť i v tý blbý kuchyni se sotva můžeš pohnout. Jak tam můžeš vařit?”

Dívala se na mě nechápavě. Prohlásila:

“Co je zvláštního na tom, když si já a tvůj otec chceme trošku něco dopřát? Za komunismu jsme nemohli a teď si máme pořád odříkat?”

“Ale proč proboha tolik věcí? Tohle už není to trošku si dopřát. Tohle je nemoc. Copak to nevidíš?”

Neviděla to. Začala se ptát na mikrovlnnou troubu. To jí to opravdu vyčítám? To si opravdu myslím, že je to takový luxus? Snažily jsme se nevzbudit tátu, mluvily jsme potichu. Ne že bychom šeptaly. Spíš jsme na sebe syčely. Ale táta se stejně probral ze svého klimbání, najednou si protíral oči a díval se na nás.

“Jak to mluvíš s matkou?” vložil se do toho. “Ty si myslíš, že se takhle mluví s matkou?”

Vypila jsem na ex víno a odešla nahoru. Byla jsem tu pět hodin a už jsem toho měla plné zuby. Kéž bych tak měla přenosný telefon. Kéž bych tak měla telefon, který mě přenese k Valtrovi. Ale jediné, co tu bylo v dosahu, byl telefon mých rodičů, který stál na chodbě, tak, aby každé slovo, které do něho pronesu, mohlo doputovat až k jejich uším. Co asi teď miláček dělal? Za a: byl s Radovanou a myslel na mě. Za b: byl sám a myslel na mě. Za c: byl v práci et idem.

10

V osm hodin ráno jsem znovu stála před masokombinátem. Tentokrát mě vrátný pustil dál. Březinova sekretářka mi řekla, že můžu pokračovat k šéfovi.

Podala jsem Březinovi vizitku, na které byl pod mým jménem uvedený útvar při Ministerstvu financí a vysvětlila mu, že budu potřebovat informace o Masu Argés. Tohle byl rozhodující moment celé návštěvy. Banky a finanční instituce byly zvyklé spolupracovat. Věděly, že musí hlásit určité typy transakcí a dát nám dvacet čtyři hodin na jejich schválení, popřípadě další, dvoudenní lhůtu na důkladnější prozkoumání. Informace o klientech, informace v jejich depozitářích nám byly ze zákona přístupné. Ale masokombinát na malém městě? Co o nás mohl vědět nějaký Březina?

A tak jsem se mu snažila usnadnit rozhodování, co to jen šlo. Iudex non calculat? Soudce nepočítá? Chtěla jsem, aby to na mně bylo vidět. Nesměl se cítit v ohrožení. Měla jsem na sobě květované šaty, žádnou rtěnku, ale líbivou hnědou konturu jsem si udělala. Jenže pan Březina měl modrou košili zasunutou za vysoký pas mrkváčů a přes židli přehozenou příliš velkou džínovou bundu, takže byla otázka, jestli signál, který jsem mu mým oblečením vysílala, byl jeho přijímač vůbec schopný dekódovat.

“Mně to nebude trvat dlouho. Potřebuju jen účetní uzávěrku,” zacvrlikala jsem.

Teď mohlo následovat několik scénářů. Zažila jsem podnikatele, který mě vyhnal okamžitě po zmínce o účetnictví. Podnikatele, který mi slíbil, že si na mě ještě ten den najde čas, a od té doby jsem o něm neslyšela. Podnikatele, který tvrdil, že by mi rád účetnictví ukázal, ale nemůže, prý je to obchodní tajemství. Pan Březina měl ovšem novou, originální odpověď:

“Já bych vám moc rád pomohl. Ale my účetní uzávěrku nemáme.”

“Vy neúčtujete?”

“Oukej, my samozřejmě účtujeme,” povzdechl si mrkváčový ředitel, “o účtování jsem přece nic neřikal. Nemáme uzávěrku. Maso Argés vzniklo před pár měsíci, teď máme červenec. Žádnou roční uzávěrku nebudeme mít ještě půl roku.”

Takovou situaci jsem samozřejmě chápala. Nemohl by mi aspoň sehnat údaje o firmě, která tu byla před Argésem? Komu Argés patří? Po chvíli ošívání se přece jen k něčemu dostal. Položil přede mě prázdný papír. Nahoru napsal “MASO ARGÉS” a tahle dvě slova zarámoval. Od rámečku vedl dolů tři šipky. Pod první napsal “MSPAV”, pod druhou “LEPIDUS”, třetí vytečkoval.

“Tady máte základní strukturu,” říkal. “Maso Argés má dva hlavní vlastníky a nějaké drobné akcionáře. Maso správa a výroba je první vlastník.”

Zapíchl prst do MSPAV a pokračoval:

“Bývala to tady hlavní firma,, ale dneska má jen minoritní podíl. Lepidus se stal majoritním, ovládá šedesát procent. Oukej, a pak jsou tu malí akcionáři. Do Mspavu jsme kdysi šli tři zakladatelé, já, inženýr Patka, inženýrka Melcharová. Všichni tři jsme v Mspavu zůstali, ale Lepidus, to je trochu jiná story. Já v něm nejsem, na moji vlastní žádost. Stáhnul jsem se, chci si trochu užít peníze, dokud to jde. Proč vás to všechno zajímá?”

“To není bohužel úplně veřejný.”

Vzal papír, na který kreslil, přepůlil ho prázdnou stranu navrch a hodil do koše.

“Je tu zákon o mlčenlivosti,” dodala jsem a přála si, aby to znělo, jako bych chtěla mluvit víc.

Pořád nic neříkal, a tak mi nezbylo než mu vyjít vstříc víc:

“Ale můžu vás ujistit, že tu nejsem kvůli nějaké kriminální činnosti u vás. Vůbec nikdo vás z ničeho nepodezírá, ani Mspav, ani Patku, ani Melcharovou. Jsem tu kvůli záležitosti, která se týká úplně jiné firmy.”

Přikývl, snad mi věřil.

“Jakou myslíte, že má Maso Argés hodnotu?” zeptala jsem se, dokud se ho důvěra držela.

Podíval se na hodinky. Potom šel ke skříni a vytáhl z ní šanon. Řekl:

“Když jste byla pravdomluvná vy, budu i já. Nemáme před vámi co skrývat. Před nikým. Tady je účetnictví Mspavu, z něho můžete získat dobrý odhad, co se týče hodnoty masokombinátu. Za čtvrt hodiny mám schůzku s Melcharovou a Patkou. Když si to do té doby najdete, je ta informace vaše.”

Do deseti minut jsem byla venku. Nejdřív jsem chtěla zkusit telefonní budku, ale na poslední chvíli jsem změnila plán. Otec a matka byli v práci, telefon tam čekal jen a jen na mě. Zavolala jsem do Prahy. Valtr čekal na moje rozhodnutí. Řekla jsem mu o setkání s Březinou, o narychlo načrtnuté struktuře podílníků Argésu, o MSPAVU a Lepidusu. A o tom, že můžeme transakci pustit. Všechno vypadalo v pořádku. Bylo to skoro neuvěřitelné, ale z údajů, které jsem měla, se zdálo, že majoritní podíl v Masu Argés skutečně může mít hodnotu kolem půl miliardy.

“Slyšela jsi tu ránu, Anno?” zeptal se Valtr. “To mi spadl kámen ze srdce.”

“Pošlu ti to finanční shrnutí faxem.”

Poděkoval a řekl, že jen co ho bude mít, tak zavolá Ekobance, aby nechali proběhnout transakci Araky.

11

V telefonní ústředně byla na fax fronta. Posouvala jsem se v řadě a vytáhla přitom poznámky, na nichž bylo shrnuto účetnictví MSPAVu. MSPAV vlastnil třicet procent z akcií Masa Argés. Nakupoval je postupně a součet, jak jsem si spočítala přímo u pana Březiny v kanceláři, se blížil dvě stě padesáti milionům. Jestli se Amsterdamské fondy chtějí stát majoritním podílníkem ve stejné firmě, znamenalo to, že kupují akcie od Lepidusu, jejich šedesát procent. Které by tedy stály dvakrát tolik, plus mínus pět set milionů.

Počítala jsem, počítala a na konci stránky došla k pětadvaceti milionům. Otočila jsem stránku poznámkového bloku. Čísla tu nepokračovala. Zarazila jsem se. Vrátila se na předchozí stranu.

Znovu jsem vzala všechny výpočty odshora, ale ani tentokrát jsem se nedostala k dvě stě padesáti milionům. Zdaleka ne. Udělala jsem poprvé v masokombinátu při výpočtech chybu? Vzala jsem to potřetí. Ani teď jsem se nepřehoupla přes třicet milionů. To bouchání v hrudníku? To se tlačil ten spadlý Valtrův kámen tentokrát na moje srdce. Zavřela jsem oči.

Iudex non calculat. Iudex non calculat. Iudex non calculat. To mi běželo hlavou.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a začala počítat počtvrté. Nemohla jsem se přece splést o jednu nulu! Pravda, v masokombinátu jsem spěchala, ale takovéhle chyby bych se nikdy nedopustila, ne? Byla jsem přece profesionál.

“Slečno?” ozvalo se mi najednou za zády. “Všichni tu na vás čekají.”

Stála jsem u přepážky. Ta fronta přede mnou? To zmizela tak rychle? Zamumlala jsem, že si potřebuju ještě něco zkontrolovat, a paní za přepážkou mi řekla, ať si to zkontroluju klidně milionkrát, ale v tom případě se musím zařadit zase na konec řady. Podívala jsem se za sebe. A rozhodla jsem se.

Odfaxovala jsem Valtrovi čerstvé, zkorigované výpočty. S poznámkou, aby v žádném případě transakci Araky nepouštěl.

Od pošty jsem se hnala do masokombinátu. Protože se ve mně zažehla poslední jiskra naděje. Moje původní výpočty byly možná přece jen správné, jen jsem si čísla špatně přepsala do poznámkového bloku.

Březinu jsem našla v kanceláři, měl po jednání s Patkou a Melcharovou. Poprosila jsem ho, jestli bych si ještě jednou mohla projít účetnictví MSPAVu. Řekl, že má jen chvíli, brzy má další schůzku, tentokrát se sestrou a svým synovcem. Může mi dát deset minut.

“Vám tu pracuje taky synovec?” slyšela jsem sama sebe, jak se ptám, zatímco on vytahoval šanon.

“Jo, je to jen brigáda,” říkal a já listovala na správnou stránku.

Co nejpozorněji jsem porovnávala čísla v mém bloku s čísly v knize. Všechno sedělo. Jediné, co bylo špatně, byly moje vlastní součty.

“Jste si jistý, že v tom účetnictví je všechno správně?” zkusila jsem to na Březinu v posledním zoufalém pokusu. Podíval se na mě nedůvěřivě. “Jsou akcie zaknihovaný? Na jaký jsou burze?”

Zavrtěl hlavou a pověděl mi:

“Máme akcie jen na majitele a veřejně obchodovatelný nejsou. Jediný, co bych pro vás mohl udělat, je nechat vás, ať si sama spočítáte hodnotu akcie po akcii. Ale na to teď nemám čas. Musela byste se tady stavit po třetí.”

Řekl tohle? Opravdu řekl tohle? Zaklapla jsem blok, poděkovala a byla pryč.

Běžela jsem. Udýchaná jsem odemkla dveře od vily mých rodičů. Vymačkala do tvrdých plastových knoflíků Valtrovo číslo. Modlila jsem se. Modlila, aby tam byl. První vyzvánění. Druhé. Třetí. A potom to zvedl.

“Valtře? Dostal jsi můj fax?”

“Dostal a vůbec mu nerozumím. Neříkala jsi, že ty finance vypadají v pořádku?”

Chvíli jsem váhala. Mám mu říct, že jsem se původně při výpočtech spletla o nulu? Zavrhla jsem to.

“Ono se při další kontrole ukázalo, že je to složitější. Celková hodnota Argésu je sto milionů a možná ani to ne.”

“To jsem z toho faxu taky pochopil.”

“A to neni všechno. Ty akcie jsou listinný a jsou anonymní. Nemáme v podstatě šanci si ověřit, kudy putují. Amsterdamské fondy se zbavily půl milardy a za ni si v tašce odnesou cenný papíry v hodnotě sotva desetinový. Který jsme ani ty ani já neviděli. Ke kterým nikdo nemá přístup. A hlavně, ty akcie nejsou veřejně obchodovaný. Víš, co to znamená?”

Samozřejmě že to věděl. Amsterdamské fondy nejspíš porušily zákon.

“To je zajímavý,” řekl jen.

“Co je Valtře?”

“Já jsem už dal Ekobance pokyn.”

“Pokyn. A?”

“Ty peníze jsou pryč.”

“Tys jim tu transakci povolil?”

“No vždyť řikám.”

Chtěla jsem praštit telefonem. Opravdu chtěla. I když byl na druhé straně on.

“Neříkal jsi, že počkáš, až ode mě dostaneš faxem finanční shrnutí?” Ticho. “Tak proč jsi nepočkal? Proč jsi to miláčku udělal?” zeptala jsem se a sama slyšela v mém hlase rozhořčení.

“A proč jsi to miláčku udělala ty?” zeptal se on.

12

Nerozuměla jsem té poslední otázce.

“Víš,” začal povídat, “krátce poté, co jsem s tebou domluvil, mě zase kontaktovali z Araky. Tentokrát už se ani nesnažili, aby to vypadalo jako nějaká diskuze. Šli přímo k věci. V Ekobance jim někdo prozradil, že jsem v úterý o hodinu přetáhl limit, během kterého můžeme zastavit transakci k naší kontrole. Pamatuješ ještě? Požadavek na prošetření transakce přišel z Ekobanky v pondělí krátce po osmé ráno, ale já nebyl v práci a nikdo jiný neměl autoritu. Já jsem požádal o pozastavení v úterý asi v devět. Jestli jejich transakci teď kompletně zruším, předám k řízení, řekli mi, zařídí, abych měl problémy. Napadnou blokaci u soudu jako nezákonnou. Žádost o prozkoumání neproběhla v časovém limitu. Těžko říct, co by se stalo, ale že bych vyhrál, že by náš útvar mohl vyhrát, za to bych ruku do ohně nedal. Měl jsem od tebe nezávazné potvrzení, že to celé finančně vypadá v pořádku. A tak jsem řekl Ekobance, aby Araku nechala převést těch půl miliardy do Lucemburska.”

“Tos neměl!”

“Možná. Od té doby, co jsem dostal tvůj fax, ho držím v ruce a myslim jen na ni. Na tu transakci. Na celé té situaci není divný jen to, že se tu jen tak potuluje půl miliardy z účtu na účet, jako by ty peníze nikdo nechtěl, ale i to, jakým způsobem se pohybují. V Ekobance jasně někdo pomáhá Arace, aby peníze zvládla převést. Jak jinak by Araka mohla vědět o mně, o našem ústavu, o naší žádosti na přezkoumání? V Plzeňské bance zase vyšel převod z Amsterdamských fondů přesně na den, kdy si ředitel zařídil dovolenou. Náhoda? Nemyslím si. V obou bankách se evidentně pohybují lidé, kteří chtějí, aby se ta půlmiliarda dostala tam, kam se dostat má. Do Lucemburska.

V celém procesu byl jen jeden slabý článek. Náš útvar. Jak si s ním měli pánové z Amsterdamských fondů, Araky, ESP holdingu a tak dále poradit? Jak si s tím měl poradit JuDr. Motouz? Víš, že nakonec vůbec nijak? Zrovna ten den, kdy je transakce ohlášená, tedy v pondělí, jsem pryč s milenkou. No není to štěstí? Nejsem v práci, abych transakci mohl zablokovat. Když se druhý den objevím a lidi mě informují o tom, co se stalo, oči navrch hlavy, že mě v pondělí nemohli nikde sehnat... už je pozdě. Takže teď je čtvrtek a já si tady tak přemýšlím. Proč jsi mě vlastně tak přesvědčovala, abychom přesně tohle udělali? Zmizeli z práce? Proč jsi tak strašně moc chtěla, abychom se celý den zašili v hotelu? A proč ti tak záleželo na tom, abychom to udělali zrovna tohle pondělí? A proč jsi dneska jakoby náhodou zmínila, že všechno v Masu Argés vypadá finančně v pořádku?”

“Ty ses zbláznil.”

“Nezbláznil jsem se, miláčku. Jen mi některý věci začínají docházet.”

“Jo? Tak když ti začínají docházet, tak mi jistě budeš moct taky vysvětlit, proč, kdyby mi šlo přesně o tohle, proč bysem se jak blázen hnala do masokombinátu? Proč bysem tě přemlouvala k opatrnosti? Místo abych do tebe hučela, abys tu transakci pustil?”

Valtr si povzdechl a začal povídat:

“Jo, tím jsi mě zmátla. A to je přesně důvod, proč jsi to taky udělala. Počítala jsi s tím, že tě nebudu podezírat. A já bych tě skoro nepodezíral. Jenomže ty ses snažila až moc, víš? Víš, co tě prozradilo? To, jak sis to zmizení načasovala. Vždycky ses dokázala šikovně ztratit, když mě kontaktovali z Araky. A mně došlo, že to neni náhoda. Musela jsi zmizet. Bála ses, že se prozradíš, když budeš tváří v tvář těm, s kterými kuješ pikle.”

“Kuju pikle? Ty seš fakt mimo. Zlato, nepovídej dál. Nemluv a přemýšlej nad tim, co mi tu naznačuješ. Já jsem ti schopná odpustit, ale musíš přestat hned teď.”

“A já taky přestanu,” oznámil mi. “Protože už nemám, o čem se s tebou bavit. Proto přestanu. Jen mi pověz ještě jedno. Bylas vůbec v tom Masu Argés? Pocházíš opravdu z toho města? Nebo sedíš celou dobu v Praze a vymyslela sis i tohle?”

Ignorovala jsem jeho otázky. A vrátila se k tomu, z čeho mě osočoval před chvílí.

“Valtíku, vždyť ani neni pravda, že jsem to v pondělí chtěla jen já. Byla jsem vůbec první? Nenavhrnul jsi to ty sám? Neřikals přece, anál v pondělí, to nám ten týden pěkně začíná? Že bys takovýhle začátky týdne bral pořád? No?”

Namítl mi, že ta věta nic nedokazuje. On by prý bral tolik věcí. Nevzdávala jsem se:

“Neříkal jsi sám, že pondělí je nejlepší den na tuhle záškodnickou akci? Ano, přesně, takhle jsi to řekl, záškodnickou akci?”

“To už jsme byli v hotelu. Tak odpovíš zase ty mně? Bylas vůbec v Masu Argés? Jsi vůbec v severních Čechách?”

Řekla jsem, ať se proboha takhle neptá, a on udělal to, co jsem si myslela, že udělá už dávno. Položil to.

Jak dlouho uběhlo od té transakce? přemýšlela jsem. Hodina? Kde jsou teď ty peníze? Představila jsem si, jak několik lidí naskočilo do dodávky, naházelo do něho kufry s pět seti milióny českých korun a teď jedou směr Lucemburk. Zatímco já jsem u rodičů na návštěvě a nevím, co dál, oni se právě blíží k Rozvadovu.

Odešla jsem do pokoje a posadila se do křesla, do jednoho z posledních připomínek toho, že tenhle pokoj býval skutečně můj. Ani křeslo boj s máminou obsesí nemohlo vydržet dlouho, už teď bylo ze tří stran přišpendlené starými skříněmi rodičů. Mimoděk jsem chytila dvířka jedné z nich a přemýšlela, co bych našla uvnitř, kdybych ji otevřela. Staré tátovo oblečení? Knihy? Najednou jsem si vzpomněla na tričko, které jsem nosila, když mi bylo... kolik? Osmnáct? Bylo to moje nejmilovanější tričko! První tričko, které jsem si koupila za peníze z brigády. To asi ne, ale stejně mi přišlo, že mi patří víc než všechna ostatní trička dohromady. Bylo modré a bylo krátké, končilo pár centimetrů nad pupíkem. Táta z něho měl málem infarkt. Jako by si on mohl nasazovat ponožky tak, že mu každý může koukat na paty, a já nemohla ukázat bříško.

To tady přece někde muselo být! Protáhla jsem se pásem skříní, které patřily otci a mámě, a dostala se do druhé řady, do té, kterou tvořil z jedné strany zadek staré obývací stěny a z druhé čela skříní mých. Můj nábytek, odsunutý do periférie pokoje, odsouzený k zapomnění. Prolézala jsem úzkou uličkou a myslela přitom na to, jestli by si rodiče koupili obývací stěnu, kdyby ji viděli tak, jak ji teď vidím já. Zatímco přední část obývací stěny byla odýhovaná, tady vzadu byla drobnými hřebíky přibita jen slabá dřevotříska. Nechutně zničená dřevotříska. Za a: byla zprohýbaná. Za b: byla plná tmavých map. Za c: s plísní na postupu.

Tu nejdůležitější skříň jsem našla až na konci nábytkové uličky. Sedla jsem si a vzala za její dveře. A v tomhle momentu se dostavilo poslední rozčarování. Dveře nešly otevřít. Ne pořádně: sotva jsem skrz vzniklou škvíru mohla protáhnout ruku. Nábytek tu byl namačkaný, vešel se do pokoje, ale to bylo tak všechno. Prostor na otevření by byl už moc velký luxus. Strkala jsem dovnitř ruku a lovila z černého nitra, co jen šlo, ale fakt toho moc nebylo. Po pár kusech oblečení jsem to vzdala. Moje tričko se mezi vytaženými věcmi neobjevilo. Od mého nejoblíbenějšího trička mě dělila jedna načerno obarvená překližka. Nic víc než to. Deset centimetrů. A já se k němu stejně nemohla dostat.

Kde jsou teď ty peníze? Samozřejmě že byl nesmysl představovat si, že pět set milionů někde je. Ty peníze nebyly fyzická entita. Nebyly ani v dodávce, ani u Rozvadova. Jen nějaká bankovní úřednice před hodinou vzala tužku, podepsala příkaz. A pink! V Ekobance zmizelo/zmizí pět set milionů a v lucemburské bance vyskočilo/vyskočí na účtě Lačného obra nových pět set milionů. Co víc, dle zákona mohla banka půjčit až desetinásobek své likvidity, a tak bylo dost dobře možné, že jediné, co se přesouvalo, byl údaj o hypotetickém úvěru, který nebyl krytý ničím jiným než vírou, že někdo někdy ty peníze skutečně zaplatí. Pět set milionů. Nikdo z našeho úřadu už na ty peníze nedosáhne.

O deset minut později jsem zvedla telefon a zavolala firmě Hana a Kreuzberg.

13

V jednu už musel být po obědě. Vymačkala jsem znovu Valtrovo číslo.

Nezdálo se, že by byl překvapený. Dokonce řekl, že mi chtěl sám volat. Kdyby tak věděl telefonní číslo k mým rodičům! Budu mu ho muset dát.

“Já ti ho radši nebudu dávat,” řekla jsem mu.

Zarazil se. Proč ne?

“Ach zlato, protože nám ten vztah na dálku moc nejde. Nebudu ti dávat žádný telefonní číslo, radši budu pořád s tebou.”

Řekl mi, že jsem hodná. Celkem neutrálně to řekl. To bylo fajn, ale popravdě jsem čekala trochu víc.

“Promiň, že jsem na tebe tak vyjela. Že ses zbláznil.”

“Ne,” zastavil mě, “to ty promiň mně, jestli můžeš. Že jsem byl takhle explicitní. Od tý doby, co jsem položil telefon, si to vyčítám.”

“Co těď budeme dělat s Arakou a Gierige Riese?” zeptala jsem se.

“My už asi nic,” odpověděl Valtr. “To už nějak neni v našich rukách.”

Řekla jsem mu, že mi je líto, že to dopadlo, jak to dopadlo, a Valtr se krátce zasmál. Život jde dál.

“Nebudeme z toho mít problémy?”

“Víš,” rozpovídal se miláček, “já si myslim, že to zase ne. Udělali jsme, co jsme mohli. Už jsem sepsal prohlášení, zmínil jsem v tom všechny věci objektivně. To, že nikdo v té transakci nebyl stíhanej. Že všechny firmy jsou řádně zaregistrovaný. Že byl převod peněz z Amsterdamských fondů posvěcenej zástupcem ředitele Plzeňský banky. Takže Anno, jestli v tom jedeš s Arakou, tak můžeš být klidná, půl miliardy máte v kapse!”

“To byl vtip, žejo?”

“Jasně. Ale stejně je škoda, že to vyšlo takhle, víš? Že zrovna tohle pondělí...”

Odmlčel se. Řekla jsem mu, že to byla prostě smůla.

“Nojo, ale stejně... V čem bylo tohle pondělí tak speciální? Proč ty a tenhle den? Proč jsi tak toužila strávit zrovna tenhle den se mnou?”

Usmála jsem se a řekla:

“Já a toužila? Vždyť to přece víš, Valtře, takhle to vůbec nebylo. To vyplynulo nějak tak samo a náhodou.”

“Aha, jasně.”

“No vidiš.”

“Teď jsem si vzpomněl na ten lubrikační gel, co jsi vytáhla z tašky. Ten se ti tam taky objevil jen tak sám a náhodou?”

Povzdechla jsem si. Řekla, že na tohle nemám.

“A mimochodem,” zeptala jsem se, “co ty a ty tvoje kondomy? Proč jsi je měl připravený, když jsi nic na pondělí neplánoval?”

“To nemůžeš přece srovnávat. Kondomy mám s sebou vždycky. Pro strýčka příhodu. Člověk nikdy neví. To je přece úplně něco jinýho než lubrikační gel.”

“Zajímavý, Valtře. Zajímavý. Ví o týhle tvojí připravenosti Radovana? A co tvoje děti? Lukášek? Maruška? Ty tě taky chválej, že pro strýčka příhodu máš neustále kondomy v kapse? To mají určitě radost, že je jejich tatínek takhle opatrný, že?”

Podpásovka. Prý to byla podpásovka. To mi ani nemusel říkat. Chtěla jsem se mu omluvit, ale místo toho se zděšením poslouchala sama sebe, jak na něho vyjíždím. Položil to.

Najednou mě ovládla až fyzická nechuť vidět ho. Uvidím ho, pozvracím se. Přesně takováhle souslednost dějů. Ve tři odpoledne přišla máma ze školy a našla mě, jak sedím v pokoji. Ptala se, co mi je. Nic jsem neříkala. Když se vrátil z práce táta, slyšela jsem je, jak se spolu dole baví. Baví se o mně. Velmi potichu jsem sešla po schodech.

“My tě slyšíme, Aničko,” zavolala máma z pokoje, “nestuj na chodbě, poď si k nám přisednout.”

Ale já si nešla přisednout, zůstala jsem půl metru od dveří do obýváku. Připadala jsem si jako nezbedné dítě. Nejradši bych se vrátila nahoru, ale přišlo mi, že bych se tím jen víc zesměšnila. Ale dovnitř, k rodičům, to se mi taky nechtělo. Najednou máma otevřela dveře.

“Snad jsi nebrečela?” zeptala se. Měla jsem sto chutí říct jí, že je taková poznámka naprosto necitlivá. Ale spolkla jsem to. Držela dveře otevřené, čekala a mně nezbylo nic jiného než projít kolem ní a posadit se na gauč.

V obýváku měli rodiče zapnutou televizi. Běžela jen jako kulisa, za zvuku reklamy na Wrigleys Spearmint se bavili o tom, co bylo v práci. Na konferenčním stolku ležela kazeta Dalibora Jandy. Znala jsem ji, tušila jsem, že v garáži má teď auto rodičů jistě plnou nádrž. Pod Daliborem byly místní noviny. Vylovila jsem je zpod kazety a začala jimi odzadu listovat. Máma přisunula kazetu blíž ke mně, řekla, že ji tu připravila pro mě. Pokývala jsem hlavou a listovala dál v novinách. Měla to být jen výmluva, proč se nebavím s nimi, proč se nebavím s vlastními rodiči, ale potom to výmluva být přestala. Nevěřícně jsem se dívala na titulní stránku, ze které se na mě zase zpátky díval plešatý muž. Byl to Patka, spolumajitel Masa Argés. V novinách s ním byl dlouhý rozhovor.

“Posloucháš nás?” zeptala se mě najednou máma.

Zvedla jsem oči od textu.

“Co je?”

“Tvůj otec,” řekla máma, “tvůj otec se tě už asi popáté na něco ptá.”

Obrátila jsem se k němu.

“Jsi tady kvůli tomu?” zeptal se mě (pošesté) a kývl hlavou směrem k novinám.

Nerozuměla jsem té poznámce.

“Tys to ještě nečetla?” divil se.

“Co? Ten rozhovor s Patkou? Ne, když mě přerušuješ.”

Táta mi vzal z ruky noviny, chvíli něco hledal, pak píchl do čerstvě nalezeného místa prstem. Nic jsem neviděla, odsunula jsem mu ruku. Na místě, kam ukazoval, bylo napsáno, že Maso Argés obchoduje se Švýcarskem, i když je dovoz hovězího ze Švýcarska zakázán kvůli vysokému výskytu nemoci šílených krav. Zopakoval svou otázku. Jsem tu kvůli tomu?

“Kvůli nemoci šílených krav?” divila jsem se. “Tady? V masokombinátu? Ještě před pěti minutama jsem o ní neměla nejmenší tušení, tati.”

“Opravdu ne?”

Zavrtěla jsem hlavou.

“Ale proč tu seš, to říct nemůžeš.”

“Ne, tati.”

“Jestli tu totiž seš kvůli nemoci šílenejch krav, tak tě chci ujistit, že je to nesmysl. Tenhle masokombinát je totiž moc solidní firma. Moc solidní. Dává lidem práci, je tady v regionu vidět. Víc než sto lidí pod ní pracuje!”

“Jasně, tati.”

“Zabýváš se hospodářskou kriminalitou. Několikrát ses nám chlubila, jak jsi pomohla zničit tadyhle firmu nebo tamhle obchod.”

“Slovo zničit jsem určitě nikdy nepoužila.”

Podíval se na mě a zopakoval poslední větu, jen s tím rozdílem, že na slově “zničit” byl najednou nepatřičný důraz.

“Je nemoc šílených krav hospodářská kriminalita?” ptal se. “Chceš docílit toho, aby ten masokombinát taky zavřeli?”

Nevěřícně jsem se rozesmála. Co s tím pořád měl? Byl můj otec snad investor v Masu Argés?

“Nesměj se,” pokáral mě, “tohle může být k smíchu fakt jen tobě.”

“Co budeš večeřet, Anno?” přerušila ho máma.

Myslela to dobře, nechtěla, abych se s otcem pohádala, ale mě ten její vpád do našeho rozhovoru jen rozladil. Řekla jsem, že si něco udělám. Sama.

“Musíš jíst,” pověděla mi máma, “hlavně si prosimtě nemysli, že když tě tvuj kluk nechce, že je to kvůli tomu, jak vypadáš. Vždyť bys mohla skončit jako anorektička!”

Zeptala jsem se jí, jak na to přišla. Nevěděla, o čem mluvím. Vysvětlila jsem jí to:

“Jak jsi přišla na to, že mám kluka? Že mě nechce? Že si myslím, že je to kvůli tomu, jak vypadám? A že skončim jako anorektička?”

“Vždyť je to všechno na tobě vidět,” prohlásila suverénně máma.

“Hlavně aby to nebyl feťák,” přisadil si otec.

“Myslíš, že je to feťák?” podivila se máma.

“Mě by už nic nepřekvapilo,” prohlásil otec.

“Aničko, on je to feťák?”

Uvědomila jsem si, že stojím. Krev ve mně vřela.

“Náhodou to neni žádnej feťák,” mluvila jsem, hodně nahlas, abych přeřvala televizi. “On to není ani žádnej kluk. Je to spořádanej člověk! Muž od rodiny, abyste věděli!”

Dobře, tu poslední větu jsem neměla říkat. Nebo k ní něco dodat. Třeba: “dočasně”. Ale rodiče aspoň ztichli.

Potom se máma rozbrečela. Vždyť by ji tohle mělo dělat radost! Byl slušný, měl dům, do jeho domu se mohlo vejít tolik věcí (až děti a Radovana odejdou): fény, rotopedy, židle, nábytek, mikrovlnky, inter alia. Ale máma ne, máma brečela. Odešla jsem nahoru.

14

V pátek ráno jsem zavolala do Hany a Kreuzberg. Hana a Kreuzberg byla právnická firma, s kterou spolupracovalo ministerstvo. Jejich úkolem bylo dohledávat tok peněz, na které jsme my buďto nedosáhli, nebo které jsme nestíhali kontrolovat. Už několikrát jsme je najali pro pomoc v zahraničí. Zeptala jsem se, jestli leží peníze pořád ještě u Gierige Riese. Ne, ani Lačný obr si půl miliardu moc neužil.

“Kdo má proboha těch pět set milionů teď?”

Na druhé straně bylo chvíli ticho. Zeptal jsem se znovu a žena, s kterou jsem mluvila, nejistě odpověděla:

“My to ještě nevíme všechno.”

“Co nevíte všechno?”

Nechápala jsem to. Paní mi řekla, že mi může přečíst, co vědí. Pořád jsem tomu nerozuměla, ale ano, prosím, jen ať čte. A ona začala. Po půl minutě jsem jí zastavila.

“Je to ještě dlouhý?”

“Jsme těsně za polovinou.”

“Počkejte, já si ta jména napíšu.”

Vylovila jsem papír a zapsala si všechna jména, která už přečetla. Ona potom četla dál, ale pomaleji, abych to stihla psát. Jméno za jménem jsem si byla jistější, že jsem možná právě svědkem toho, jak někdo odpálil ten největší finanční ohňostroj, jaký kdy v životě uvidím. Peníze se rozběhly z Lucemburska do celého světa. Po drobných částkách v markách a dolarech se tu uspokojilo na mršině Lačného obra víc než deset mně naprosto neznámých firem.

Jak to bylo vážné? Hodně. O kolik víc jsem potřebovala důkazů? Nula.

Byl to možná největší tunel, ke kterému se v kariéře dostanu. Největší fénix. Největší Ausschlachtung, řekl by mi pan Motouz. Jestli si Valtr nepřipouštěl, že tohle bude problém, tak byl naivní. Tohle byl nejen konec jeho kariéry, tohle byla dost pravděpodobně jasná vstupenka do vězení. Jak mohl celou transakci pustit do zahraničí? A jak jsem mohla být tak naivní já? Jakmile chytnou Valtra, potopí mě s sebou. Valtr prohlásí, že jsem ho přesvědčila, abychom strávili pondělí spolu, zatímco měl zablokovat příkaz v Ekobance. Bude tvrdit, že můžu za jeho rozhodnutí pustit pět set milionů do zahraničí. Budu ta, kvůli které nebylo půl miliardy na výletu z České republiky zastaveno včas. Samozřejmě že to udělá. Možná mě nezavřou, ale moje kariéra v hospodářské kriminalitě zaparkuje, zařadí zpátečku, skočí z útesu.

“To je všechno?” zeptala jsem se, když žena na druhé straně dočetla seznam.

“Ještě to není kompletní, ale tohle se nám podařilo zjistit.”

Vzpomněla jsem si na tátu a zeptala se jestli některé z těch firem byly švýcarské. Žena to chvíli hledala, potom přečetla tři jména. Byla nějaká z nich ta, s kterou spolupracoval Lepidus? Nebo Maso Argés? Byla jedna z těchhle firem to, co vedlo Patku k tomu, že v rozhovoru pro místní noviny mimoděk přiznal obchodování se Švýcarskem? Těžko říct. Označila jsem si ty tři společnosti hvězdičkou.

Položila jsem telefon.

Dívala jsem se na jména na papíře a najednou mi ramena sevřela nostalgie. Je tohle moje poslední práce pro útvar? Končím tímhle? A dál? Zaměstná mě ještě někdo v oboru? Jeden hloupý milenecký poměr se šéfem a konec?

A potom jsem si uvědomila, že to tak nemusí být.

15

Znovu jsem zavolala do firmy Hana a Kreuzberg. Díkybohu to zvedla stejná žena, která se mnou před chvílí domluvila. Vysvětlila jsem jí, že požádat jejich firmu o pomoc byla moje vlastní iniciativa a že já sama nemůžu rozhodnout o tom, jestli to může pokračovat. Překvapilo ji to.

“Vy ani nechcete znát zbytek toho seznamu? Nechcete zkusit zastavit ty transakce? My jsme už dřív zablokovali přesuny peněz v zahraničí, stačí složit kauci. Můžu vám poslat sumu, kterou by bylo potřeba připravit.”

“Víte, on mi můj šéf říkal, že už to stejně nemá smysl. Já s ním nesouhlasím, ale co můžu dělat? Je to můj šéf, on rozhoduje.”

“Pan doktor Cobaj? Vidíte, já jsem si taky myslela, že se mu to nelíbí.”

To mě překvapilo. Pověděla mi, že jim dnes volal, což dávalo smysl, s Hanou a Kreuzberg jsme pracovali v minulosti. Prý působil rozladěně, když zjistil, že už Hanu a Kreuzberg někdo o téhle transakci informoval. Pochopila jsem, že ho nejspíš naštvalo, že někdo (já) šel přes jeho autoritu. Potvrdila jsem ženě, že má pravdu, pan doktor Cobaj je v práci nepříjemný. Důraz na práci. Nic neřekla, ale pochopit to musela.

Potom jsem zavolala do našeho útvaru.

“Ty budeš chtít mluvit s Valtrem, že?” ozvalo se na druhé straně.

Zastavila jsem mého kolegu, řekla mu, že s Valtrem ne, opravdu ne. Podivil se. Řekla jsem mu, že bych radši mluvila přímo s ním. Je to něco osobního, bohužel, co mi velmi silně zasahuje do práce. Takový mimopracovní... poměr. Dneska večer? A mohl by Valtrovi o našem setkání pomlčet?

Možná jsem byla opatrná až příliš, ale možná sama sebe za tohle za pár týdnů nebo měsíců ocením. Nepochybovala jsem o tom, že se celá transakce Araky brzy začne vyšetřovat. Nepochybovala jsem, že v ní kontroloři narazí na mou roli. Byl nejvyšší čas připravit jim narativ, který lehko pochopí. Kdo jsem byla? Nevinná, možná trochu naivní, hloupá žena, kterou k mileneckému poměru dotlačil podvodník/neschopný šéf. To, kterou alternativu si vyberou pro Valtra, už nechám na nich.

Vytočila jsem nové telefonní číslo.

Zvedlo to dítě.

“Lukášku? To seš ty, Lukášku?”

Chlapec mlčel. Nebyl retardovaný? Valtík ho měl rád, myslím, že ano, ale mně přišel fakt trochu blbej. Na něho radši pomalu.

“Lukášku? Prosimtě, já vim, že tam seš. Můžeš mi Lukášku prosimtě dát maminku?”

“Mamííí! Volá paní!”

“Cobajová,” ozvala se mamí.

“Paní Cobajová? Já vám volám... stalo se něco strašného. Váš muž... já už si to nemůžu nechat pro sebe.”

“Prosím?”

“Máte tam někde křeslo? Můžete se posadit?”

“Prosím?”

“Už sedíte? Tak mě poslouchejte. Váš manžel, pan Cobaj, a já... my máme milenecký poměr. Začalo to před třemi týdny. Přemlouval mě, abych vám nic neříkala, ale já už nemůžu dál. Poslední pondělí mě donutil, abych místo práce strávila celý den s ním. Nutil mě, i když jsem nechtěla. Tohle pondělí. Říkal, že vy se o ničem nesmíte dozvědět. Já tohle nedokážu, nechci to takhle, paní Cobajová. Chápete, co vám říkám, paní Cobajová?”

16

Začala jsem si skládat oblečení do Samsonita. Už jsem měla všechno sbalené a najednou dole klaply dveře.

Seběhla jsem s kufrem a čekala, že uvidím mámu. Ani jsem se s ní včera nerozloučila, v návalu emocí mi to vůbec nepřišlo na mysl. Byla jsem najednou ráda, že to teď můžu odčinit. Ale zarazila jsem se. Ve dveřích nestála ona.

“Tak už zase jedeš?” zeptal se otec a kývl hlavou směrem ke kufru.

“Jo. Nechám vás tu samotný.”

Myslela jsem to jako žert, ale spíš to znělo jako hrozba.

“Všechno jsi rozvrtala a vracíš se do Prahy?”

“Co jsem rozvrtala, tati?”

“Máma včera celou noc nespala, kvůli tomu, jak jsi s ní mluvila. Já mimochodem taky ne, i když to tě asi vůbec nezajímá. A ve městě je panika z masokombinátu. Stačí se na tebe podívat, abych věděl, že i v tom máš prsty.”

“Nemám, tati.”

Nadechl se a řekl:

“Už od středy, co seš tady, jsem ti chtěl něco povědět. Takovou starou vzpomínku. Pořád na ni myslim, když tě tu tak vidim.”

“Jakou, tati?”

“Pamatuješ, bylas ještě dítě... jak nám jednou jeden soused naboural rodinnou oslavu? Byl opilej, začal urážet tvého strýce. Pamatuješ si to?”

“Pamatuju, tati.”

“Mělas toho strýce strašně ráda, skoro ses rozbrečela. Opravdu si to pamatuješ? Jak jsme z toho všichni byli znechucení?”

“Proč mi to povídáš?”

“Někdy mi přijde, že je naše město jak ten strýc.”

“Když je tohle město jak ten chudák strejc, kdo je teda ten opilej soused, tati?”

“To seš ty.”

Odnesla jsem si kufr do auta. Vsunula klíčky do zapalování. Auto nastartovalo.

Nesjela jsem ale ani na kraj města a už jsem to otáčela. Ne domů. Zaparkovala jsem před masokombinátem a čekala.

17

Poznala jsem ho hned. Synovec Březiny se od gymplu nezměnil. Byl pořád stejně malý jako v druháku, kdy jsem ho viděla naposled. Ani vousy mu nejspíš nerostly. Nepamatoval si mě, nevěděl vůbec, s kým mluví. Ale já jeho ano.

Stejně jako můj táta, i tenhle Březina bláznil o nemoci šílených krav. Podle všeho to v tomhle městě byl nějaký nový trend. V Praze se nosí krátká trička, aby vám bylo vidět bříško, v severních Čechách se bojí BSE.

Posadila jsem se s Honzou do auta a dala mu papír, na kterém byla vypsána jména firem, které dostaly peníze od Lačného obra. Nejistě se na něj díval.

“To mi má být povědomý?” zeptal se.

Řekla jsem, že jemu ne, ale jeho strýci Březinovi možná bude. Může mu to dát? Pořád to nechápal, a tak jsem mu ve zkrácené verzi pověděla, co se za posledních pár dní stalo. Ne všechno, samozřejmě. Valtík přestal být můj milenec a stal se jen mým šéfem. Stejně tak moje přešlapy zůstaly mimo příběh. Zakončila jsem to poznámkou, že na tom papíru jsou firmy, které na transakci z Amsterdamských fondů něco vytěžily.

“Řekni svému strýci,” povídala jsem dál, “ať zjistí, jestli nějaká z těch firem má něco společného s Lepidusem. Stejné majitele, jednatele, vlastnictví akcií. Něco. Jestli nic nenajde, tak se asi není čeho bát. Znamenalo by to, že si Amsterdamské fondy nákup místních cenin vymyslely. Nebylo by to poprvé, co lhaly.”

“A pokud najde?”

“Jestli najde, tak se Amsterdamské fondy skutečně staly majoritním vlastníkem Masa Argés. Někde pod postelí nebo co já vím mají tašku plnou jeho akcií.”

“To je dobře?”

“To... není dobře. Očekávám, že během pár dní bude na Amsterdamské fondy uvalena nucená správa. Vypařil se jim všechen majetek, jediné, co by zbylo, by byl tenhle masokombinát, který má míň než desetinovou hodnotu jejich původních investic. Jakmile na Amsterdamských fondech bude nucená správa, bude to konec. Tenhle masokombinát ovládne stejný správce, co bude kontrolovat Amsterdamské fondy.”

“A potom?”

“Tvůj strýček bude potřebovat souhlas správce k jakékoliv manipulaci s majetkem. A takový souhlas asi jen tak nedostane. Jinými slovy, ztratí autorizaci k tomu, co tu má a co sem sám vložil.”

Synovec Březiny mlčel.

“Rozumíš mi, co říkám? Jestli jsou Amsterdamské fondy skutečně novým akcionářem, měl by strýc co nejrychleji prodat svůj podíl a zmizet z dohledu Melcharové a Patky.”

Honza Březina se zeptal, proč to dělám. Pověděla jsem mu, že nechci být ta, která si přijede z Prahy, zjistí, do jakých potíží se tu nějaká firma řítí, a zase odjede. Ani náhodou nejsem někdo, kdo by to tu jen rozvrtal a zase zmizel. Tohle je moje příležitost. Ne k vlastnímu obohacení, ale k tomu udělat něco správně. Chci tu lidem pomoct.

“Ale já se na tohle neptal,” přerušil mě Honza. “Mě nezajímá, proč chceš pomoct. Zajímá mě, proč chceš pomoct zrovna mýmu strýci.”

“Důvěřoval mi. Ukázal mi dokumenty z Masa Argés. I díky němu mám tenhle seznam. Je to dobrý člověk. Zaslouží si, abych ho varovala.”

“Možná si to zaslouží, ale myslíš si, že to taky potřebuje? Tvrdíš, že chceš pomoct lidem tady. Nic proti mýmu strýci, ale ty nakonec pomáháš někomu, kdo to ze všech lidí bude potřebovat nejmíň.”

“To není pravda.”

“Jak to můžeš vědět?”

“Znáš Paretův princip? Pravidlo osmdesát dvacet? Dvacet procent lidí generuje osmdesát procent zisku. Tvůj strýc patří mezi těch dvacet procent. Když zachráním jeho, zachráním někoho, kdo je schopný tomuhle kraji pomoct. Když zachráním člověka, co například balí párky nebo já nevím, je nezaměstnaný, tak pomůžu jen jemu.”

“Jí,” řekl Honza.

“Co jí?”

“Pomůžeš jí. Mojí mámě.”

“Co je s tvojí mámou?”

“Moje máma je nezaměstnaná. A podepsala smlouvu s Masem Argés. Prodala včera té firmě svůj byt. A určitě není jediná. Proč nepomáháš lidem jako je moje máma?”

“Pomáhám, komu můžu.”

“A jak pomáháš mojí mámě?”

“Jestli tu smlouvu podepsala včera, mohla by od ní ještě odstoupit. Teď když jsem ti tohle řekla. Když jí to povíš.”

“To sotva odstoupí od smlouvy. Když už to podepsala,” ušklíbl se Honza.

“Zkontaktujte právníka, co nejdřív. Určitě si bude vědět rady.”

Na vteřinu se mu rozzářily oči.

“Ale ty jsi taky právník, ne? Nemohla bys nám pomoct ty?”

Zavrtěla jsem hlavou.

“Ne takový právník,” řekla jsem. “A jak říkám, nevíme jistě, že místní masokombinát bude mít problémy. Možná si Amsterdamské fondy nákup celého komplexu vymyslely. Ze všeho nejdřív ukaž ten papír s firmami svému strýci, potom plánujte dál.”

Dal si ho do kapsy a řekl, že ten papír ani nikomu nemusí ukazovat. Už teď ví, že Patka jednu z těch firem vlastní nebo spoluvlastní. Chtěla jsem vědět, jak si může být tak jistý.

“Jak? Jedna z těch firem se jmenuje Diener Saturninus. Sluha Saturnin? Když Patka tu knihu miluje? To je tak průhledný.”

Zvedl se ze sedačky. Zavolala jsem ještě za ním, ať se nezapomene stavit za strýcem. Ať už má pravdu nebo ne, strýc ten seznam musí vidět. Musí svoje rozhodnutí založit na jistějších faktech než nějakém názvu a české humoristické literatuře. Ale ať nikde proboha nezmiňuje, kdo byl jeho anděl strážný. Tím jsem samozřejmě myslela sebe. Pochopil to?

“Pochopil? To je docela jedno, jestli jsem to pochopil, ne? Vždyť jsem ti říkal, že ani nevím, kdo jsi.”

Zabouchl dveře od auta, ale dřív než jsem nastartovala, je znovu otevřel. Co se děje?

“Jak se jmenoval ten tvůj šéf?” chtěl vědět.

“Valtr.”

“Já nevím, jestli jsi to z toho svýho povídání sama pochopila. Ty jeden anděle strážný. Ale když už si myslíš, že nám pomáháš, tak ti to asi dlužím. Ty víš, že bys Valtrovi neměla věřit?” Nic jsem neříkala. “Že ti lže? Došlo ti to, žejo?”

“Co mi mělo dojít?”

“Vždyť je to naprosto jasný, anděle strážný. Valtr není na tvý straně. Spolupracuje s Amsterdamskými fondy.”

Pár minut nato moje auto minulo ceduli se jménem města. Přeřadila jsem na pětku. Přede mnou se táhla dlouhá, vyždímaná pole.

Zatímco auto pokračovalo po státovce, doznívala mi v hlavě Honzova poslední slova. Možná byl potřeba někdo nestranný, abych to uviděla. Setkala jsem se vůbec někdy s jednateli Araky, kteří údajně donutili Valtra poslat peníze do Lucemburska? Ne. Byla jsem vždycky šikovně pryč, když se objevili na útvaru. Valtr si na ně pokaždé jen stěžoval, ale existovali vůbec? Byli u něho? A pokud ano, poslala je tam skutečně Ekobanka? A proč nechal Valtr transakci proběhnout dřív, než mu došel můj fax? Bylo to skutečně proto, že na něho tlačili? Že věděli, že příkaz k zastavení transakce přišel pozdě a byl tedy nezákonný? Nebo to bylo proto, protože tu transakci chtěl nechat proběhnout? Proč mi dokola a dokola opakoval, že se s podáním o prozkoumání transakce o hodinu zpozdil a že za to můžu já? Protože to byla nejlepší taktika, abych se zabývala třískou oka svého a přehlédla břevno v oku jeho? A kdo se zajímal o inspekci Hany a Kreuzberga? Kdo byl rozladěný, že ten tok peněz vyšetřují?

Zapnula jsem autorádio. Strčila do přehrávače kazetu.

Prachy jsou nula,
hlavně tebe že jsem měl,
duše v nás plula,
na všechno jsem zapomněl.
Pusť k milování rádio,
řekla jsi tenkrát poprvé,
nohy ti psaly velké vé.

To tam chraplal Dalibor Janda. Zase jsem to vypnula.

Přivítal mě středočeský kraj. Táta měl pravdu. Město, které jsem nechávala za sebou, bylo jak můj strýc. Můj milovaný strýc, do kterého se na rodinné oslavě navážel opilý soused. Co táta zapomněl říct, bylo, že na toho milovaného strýce se hajzlové a podivíni lepili celý život. Stejně jako smůla. Tenhle strýc dostal před rokem rakovinu a potom to už vzhledem k jeho dávce štěstí šlo rychle. Ani nevím, co ho nakonec zdevastovalo víc. Chemoterapie, nebo rakovina? Spíš ho zabilo to druhé, ale krk bych za to nedala.

To město bylo v hajzlu, ale znamenalo to, že se jinde mám líp? Že se mám líp v Praze? Vždyť jsem se ani nerozloučila s mámou, uvědomila jsem si. A najednou se mi nechtělo vůbec nikam.